Vědecky neseriózní článek o mantách na Raja Ampat čerpající z ledabylé pozornosti k detailům a slabosti k emocím
Tahle manta se jmenuje DVĚ PIVA, hádejte proč
Je to již více než týden, co jsem se vrátil z pořadí již pátého safari do souostroví Raja Ampat, kde pod mořskou hladinou probíhá nekonečný karneval pestrobarevných masek, hraje se fraška i opera, burácí ohňostroj, čte se poezie, pije pivo s colou a gin s mlékem. Při vědomí, že vše je možné, chutná vše jinak, protože příroda to tak chce, i když vlastně nechce, protože Raja Ampat je místo, kde se život sám vzepřel svému řádu a dělá si co chce. Barvy, tvary, způsoby, zahlcují smysly, chtělo by to nějaký další, ačkoliv nevím jaký. Pestrost života zde nejvíc připomíná planetu Pandora ze Spielbergova filmu Avatar a královnami Pandory jsou manty. S mantami jsem letos na Raja zažil mimořádné zážitky, emotivní, dojemné. Kvůli emocím se vlastně potápím, kvůli slzám, které nikdo nevidí, rozplynou se v moři, nikdo nepozná, že jsem zranitelný, trapné v mém věku, že? Sám se sebou, tak jako v zhasnutém kině na Slonovi Dumbo. Ještě na lodi jsem si slíbil, že to o těch mantách napíšu. Těžké předsevzetí při představě, že bych teď nemusel psát, přemýšlet a jen usrkávat novozélandský sauvignon, ponořen do sebe a moří budoucích. Ach jo, jdeme na to.
Potápíme se na mantí lokalitě Shadow Reef, ale manty jsou nedůvěřivé, nehodíme se do jejich karnevalu, nemáme správné masky, dost možná, že dnes ani není karneval! Krátké kontakty na dálku a to je vše. Asta la vista baby.
Tradiční mantí lokalitu Manta Sandy úplně vynecháváme, potápěčské lodě tam stojí pořadník, potápěči jsou pod vodou kolem čistící stanice organizováni po vojensku, každý na své značce, buzerák, pozor, pohov. Tam kde je příliš mnoho potápěčů a příliš křehký ekosystém, je takový restriktivní přístup nezbytný. Ale na planetě Pandora chci být volný jak pták, létat do oblak…
Přátelé potápěči, my vám slíbili nejen karneval života, ale též mantí orgie, setkání s rybou s největším mozkem, rybou schopnou telepatie s člověkem, rybou, žijící svůj život se strategií, smutkem i radostí, dokonce i hrou a poťouchlostí. Rybou, kterou okopírovali Boeing a Lockheed Martin, protože neviditelné bombardéry Stealth, to jsou manty, akorát že mnohem méně elegantní a dokonalé. Zbývá nám poslední šance, lokalita Eagle Rock. Pro mě je ta lokalita slavná hlavně tím, že jsem zde zatím žádnou mantu neviděl. Tomu říkám zodpovědný a rozumný přístup, přesvědčit všechny k důvěře a naději v něco, v co sám vůbec nevěřím. Něco mi to připomíná. Tak popojedem.
Již před prvním ponorem na Eagle Rock se na sebe s Milanem Musilem tak nějak divně díváme a to znamená, že ponor bude v reálu probíhat úplně jinak, než jak si to domluvíme na lodi. Je mi to naprosto jasné. Důvod je jediný. My víme, že tu manty jsou, že je jich tu hodně. Ale zřejmě úplně jinde, než tvrdí potápěčské knihy a papuánští potápěčští průvodci. Tak to v životě bývá, někdo namaluje čáru a řekne tudy je to správně. Než dorazíme my s Milanem a nakreslíme svoji. Skáčeme do vody a ještě než doklesáme na dno, tušíme, že tady v okruhu 50 metrů kolem nás, žádné manty nejsou. Než doklesáme na dno, Milan vytahuje černé progreso a začíná kreslit svoji čáru. Pryč z lokality Eagle Rock, samozřejmě že do silného protiproudu, od krásných korálů, do oblasti nevzhledné korálové drtě, pouze s občasnými korálovými bloky. S mým desetikilovým foťákem je to eňo ňuňo lahůdka, ale něco mi říká (občas bych rád věděl co to je), že plujeme správně a míříme do centra mantího karnevalu. Najednou se ocitáme v kulisách, které mé zkušenosti vyhodnocují jako ideální prostředí, které manty milují. Mávám na Milana, že se odpojím od skupiny, mám chuť být sám. Záhadně vím, že za chvíli budu obklopen mantami. A sám. Dostávám se na jemný zlom, kde se rovná plocha korálového štěrku stáčí do hloubky. Je zde výrazně víc ryb, které využívají efektu šlajsna, kdy moře zrychluje při cestě z hlubin na mělčinu. Ryby proud rády. Je tu také víc korálových bloků. A připlouvá první manta. Vybírá si čističku a začíná svůj očistný tanec. Všímá si mě a připlouvá přímo ke mně. Zastavuje se metr přede mnou. Dívám se do její otevřené tlamy, skrz její žábra vidím ven. Její velké černé oko se do mě vpíjí. Připadám si jak satelit společnosti SETI, který právě zachytil inteligentní zprávu z jiné galaxie. Voice of Manta, jako kdysi Hlas Ameriky, hlas svobodného světa, hlas jiného přístupu, hlas splynutí s prostředím, bez ambice, ba co víc, s nechutí, s vědomím bláznovství toto prostředí měnit. Oko se mě ptá, rozumíš aspoň trochu, ty trdlo? Já nevím, jako my nevíme, po letech bez svobody, po letech v pozoru na jedné lajně. Takto si mě během třiceti minut podá asi 15 mant, malé, velké, tradičně zbarvené, melanistické, mantí ráj poblíž lokality Eagle Rock, kde manty neexistují.
Jsme zpět na lodi, popíjíme gin s mlékem (to se mezi ponory musí) a pozorujeme moře kolem nás. Támhle v dálce skáčou manty! Pořád, to už je pátá. Co tam je? Tam se nikdy nikdo nepotápěl. Není tam ponořený útes? Aleš osedlává svého Toruk-Makto a vyráží na letecký průzkum. Drone se vrací se záznamem a zprávou, je tam malý izolovaný útes a není hluboko. Po ginu s mlékem je maximálně vhodné, potápět se někde, kde to nikdo nezná, neznáme proudy, topografii, ještě tam nebylo progreso. Hurá do vody. Útes je famózní! Neuvěřitelně zachovalé korálové porosty, nekonečná hejna chňapalů, bodloků, velcí ploskozubci, obří napoleoni. A manty. V silném proudu se držím odumřelého korálu a vedle mě plachtí černočerný stealth. Za ním další, na druhé straně další, za mnou tradičně zbarvená manta s bílým břichem. Poměr černých mant k tradičním je zde 2:1. Dáš si gin, manto? Nedám, říká…
Poslední ponor na Eagle Rocku hned vedle Eagle Rocku. Je extrémně silný proud. Pachtím se s foťákem opět korálovým štěrkovištěm ke zlomu. Nacházím si korálový blok, jako stvořený pro mantí kožní hygienu. Má jedinou chybu, žádné manty tu nejsou. Něco mi říká (občas bych rád věděl co to je), buď trpělivý, toto je správné místo, za chvíli připlavou. Proud je extrémní, i línější ryby s ním mají problém. Vytahuji reefhook a vyvěšuji se pár metrů od čističky. Manty připlouvají. Ale dnes se nebudou čistit, na to je příliš silný proud, který dělá čističům potíže. Dnes je den her. Tak jako surfaři milují vlny, tak jako kondor miluje plachtění v andské termice, tak jako lidé sjíždějí na kajacích divoké řeky, tak manty milují proud. Tvoří vláčky až o 10 jedincích a divoce rejdí mezi dnem a hladinou. Je to opravdu hra! Ty ryby to baví!!! Obletují korálový blok jako motýli květinu a tu se lokomotiva řítí přímo na mě. Ostatní vláčky těsně za ní. Bože, vždyť do mě vrazí, ne, těsně přede mnou tahá za knipl, její břicho mě míjí centimetry nad hlavou, jen mantí ocas mě polechtá po tváří. Znovu a znovu stejný manévr, nehrají si jen s proudem, ale i se mnou. Co tam visíš na té šňůře ty trdlo, plav, raduj se z proudu. Všímám si, že ve vláčku je hodně samců a nejsou to velké manty, spíš takoví dorostenci. Zvláštní, o den dříve, když se manty čistily, tak to byly samé samice. Jasně jasně, rozumím, holčičky fajnovky, furt v koupelně, mejdlo, kartáč, kluci bůhví kde. Ale hodíš jim míč, hned jsou tu a řádí. Velké manty bůhví kde, dnes je moře hřiště, včera to byla koupelna, co bude zítra? Zase něco jiného. Moře vždy překvapí, potěší, občas dojme a něco sdělí. Občas rozumíme, často vůbec. Bylo to krásné.
Es em lomos, es em lomos, ohlaš se, ohlaš se, přečte myš
