Tethys - potápění v pohodě - Expedice Papua (Cenderawasih Bay, Lucipara Islands, Gunung Api, Timor)

Tethys - zajímavosti a články


 

 Expedice Papua (Cenderawasih Bay, Lucipara Islands, Gunung Api, Timor)


./gal/_obr_k_clankum/r2015expedicepapua1.jpg




Napsala Alena Talafúsová

Nedávnou měsíční expedici Papua-Moluky jsem očekávala trochu s obavou, už jsem toho procestovala hromadu a vím, že začínám být občas příliš kritická. Indonéské potápění není panenské a není všestranné, to platí. Nicméně, svůj potápěčský přehled jsem si i tentokrát rozšířila o další místa, která stojí za to vidět, kde je pod vodou něco výjimečného.

Expedice se týkala prozkoumání zátoky Cenderawasih Bay v Západní Papui a hledání nových lokalit v Bandském moři. Na západní straně zmíněné zátoky je největší indonéský Národní Park. Je to typický indonéský park, tedy nijak zvlášť chráněný, rybolov vesele prosperuje, vybíjení ryb dynamitem není výjimkou, žádný potápěčský zázrak. Místní ho hrdě nazývají indonéské Galapágy, ale já bych řekla spíš papuánské, vybírá se tam obludný poplatek 250 dolarů (za nesrovnatelně zachovalejší Galapágy je stovka). Jeden unikátní poklad ale zátoka má a to jsou velrybí žraloci u vesničky Kwatisore. Na tzv. bagánech, což jsou jakési velké vahadlové lodě, zhruba 20m široké a dlouhé, loví rybáři sardinky. Pach rybiček láká velrybí žraloky, zvykli si připlouvat až pod bagány, vystrkují tam z vody své čumáčky a rybáři je krmí jako domácí mazlíčky. Po domluvě a malé finanční náplasti dovolí i přítomnost potápěčů. A k euforii velrybáků z hostiny u hladiny přibyde i euforie potápěčů z neskutečně těsné blízkosti těch mořských obrů. Velrybáků bývá pod bagánem i 6 najednou, sice samá mláďata a samci (kdepak asi jsou samičky, nikdo neví), ale ukázkově se předhánějí, kdo nasaje víc rybiček. Měli jsme jedinečnou možnost prohlédnout si je v klidu a opravdu velmi zblízka, vzdouvající se žábry, otevřenou tlamu a v ní filtrační síto, oko, kterým nás velrybáci sledovali, když jsme si to pod lodí šinuli vedle nich… Plout s velrybím žralokem prostorem v těsné blízkosti byl zážitek pro každého z nás, nikomu se nechtělo společnost dobráckých paryb opustit. Ty neobvyklé chvíle budeme mít v hlavě už napořád.

V druhé části expedice jsme se věnovali Bandskému moři. Leží mezi Moluky a Timorem, měří zhruba 1000 km od východu k západu a 500 od severu k jihu a patří do oblasti zvané ohnivý kruh se zvýšenou vulkanickou činností. Po obvodu má několik menších či větších ostrůvků, ale uprostřed je prosté pevnin a hlavně, z důvodu možné nepřízni počasí a obtížného kotvení, dosud velmi málo prozkoumané. Ví se, že tam jsou ukryté atoly Lucipara (na mapě Googlu je ale nenajdete) a že je tam tzv. hadí ostrov Gunung Api. Nikoli s hady na ostrově, ale s hady pod vodou.

S ostrovy Lucipara jsme neměli štěstí. Když jsme k nim dorazili, počasí nám nepřálo, nedalo se nikde bezpečně kotvit a tak jsme je po dvou ponorech museli opustit. Prý tam je panenské podmořské prostředí, na ostrovech hnízdí želvy, spatřeni tu byli kulohlavci dokonce prý i měsíčníci, ale potvrdit ani vyvrátit to nemohu.

S netrpělivostí jsem očekávala, co přinese Gunung Api. Je to spící sopka, jediné zaznamenané erupce jsou z let 1512 a 1699. Zhruba 600 m dlouhá a 300 m široká, vyčnívá nad hladinu pouze do výšky 280 m, ale hloubka kolem je přes 5 km. Je porostlá džunglí a obývají ji především mořští ptáci. Když jsme připlouvali a sopka se začínala rýsovat na obzoru, vítali nás terejové a fregatky, moře bylo klidné, nikde v okolí žádná loď, jenom vrak rybářské loďky, který se pohupoval v malé zátoce u svislých stěn. Ne nadarmo je celá oblast vnitřního Bandského moře považována za nebezpečnou pro rybaření. Ale nám štěstí přálo, celé čtyři dny, které jsme u opuštěné Gunung Api strávili, proběhly v klidu a v naprosté potápěčské spokojenosti.

Podvodní prostředí sopky má dva zásadní magnety. Hluboké a zarybněné kolmé stěny a neuvěřitelné množství mořských hadů v 10 metrech. Ponory typu pád do hloubky mezi žraloky, tam pobýt co dovolí nasycení a pak, pozvolna stoupat nahoru mezi hady, kteří se vlní všude kolem.

Za sestup do 70 metrů jsme byli odměněni nadílkou stříbrocípých žraloků. Tito žraloci jsou neskuteční tím, jak v moři svítí. Jejich bílé konečky ploutví září, a když z dálky připlouvají, je to taková hvězdička, z které se najednou vyloupne nádherný žraločí fešák. Dosahují až 3 metry, jsou statní, mají velkou hřbetní ploutev a široký oblý rypec. Díky zářivě bílým koncům všech ploutví jsou poměrně lehce rozeznatelní od ostatních žraloků. Určité nepřesnosti a nedorozumění vznikají pouze v názvosloví. Vědecky se používá český přívlastek bělocípý, ale tímto označením je běžně potápěči vnímán menší žralok lagunový, tedy bělocípý útesový. Daleko příhodnější a rozlišitelný název tohoto velkého a poměrně vzácného žraloka, je jeho druhý vědecký přívlastek a sice stříbrocípý.

Je to aktivní predátor a agresivní lovec, který zaútočí i na jiné žraloky, nebo na jejich kořist. Jsou známy projevy dominantního chování vůči žraloku galapážskému nebo černocípému během soubojů o potravu. Je teritoriální ve smyslu zachovávání věrnosti určité oblasti, ale není teritoriální ve smyslu agresivního obhajování svého území. Agresivitu projevuje pouze v boji o potravu. Stejně jako žralok spanilý i žralok stříbrocípý projevuje při pocitu ohrožení známky exhibičního plavání. Říká se, že může být potápěčům nebezpečný, ale je to vpravdě plachý žralok a pokud není vyprovokován, raději od potápěčů odplouvá. Dle databáze útoků žraloků ISAF dosud nebyl zaznamenaný žádný nevyprovokovaný útok tohoto druhu žraloka, od roku 2008 byly zaznamenány 4 vyprovokované útoky, žádný smrtelný.

Jako mnoho jiných žraloků i stříbrocípého přitahují nízkofrekvenční zvuky, vydávané například velkými motory a také osvědčený zvuk mačkané petlahve. Když dole v hloubce začali zpracovávat svoje petlahve Milan i Jirka najednou, do minuty zvědavci připluli. Užívali jsme si nezvyklých a krásných žraloků sice krátce (kvůli hloubce) ale zato intenzivně, připlouvali téměř na dosah, měli jsme i 4 kousky najednou kolem sebe, za sebou skálu, před sebou divadlo. Nádhera, ještě teď mi srdce plesá.

Druhou část ponoru jsme věnovali hadům. Je jich kolem Gunung Api opravdu přehršel. Dosud jsem se setkávala občas s jedním, zatoulaným kouskem. Tady jich bylo 20, 30 i víc. Vlnily se všude, stoupali k hladině k nádechu a zase střemhlav zaplouvali zpátky, proplétali se mezi sebou navzájem, odpočívali stočení ve skulinách.

Mořští hadi, tedy vodnáři a vlnožilové, jsou extrémně jedovatí. Mají v přední části tlamy malinké, jen několikamilimetrové duté zoubky, ale jed v nich ukrytý je řadí mezi nejjedovatější hady světa. Jejich kousnutí je sice díky malé tlamičce nepatrné a vlastně ani příliš nebolí, ale může přivodit rychle kompletní ochromení a smrt. Místní rybáři jim říkají "cigarette snake", tedy máte akorát tak čas na to, dát si poslední cigaretu, než je konec. Nicméně, neexistuje jediný doložený záznam o nevyprovokovaném útoku mořského hada. O mírnosti mořských hadů svědčí i to, že mnohé domorodé děti jsou zvyklé si s nimi hrát v mělčinách. Jediné záznamy o smrtelných nehodách jsou od lovců hadů, a nebo při jejich neopatrném vyprošťování z rybářských sítí. Mohu potvrdit, že hadi u Gunung Api opravdu útoční nejsou, jsou zvědaví, připlouvají k potápěčům a doprovázejí je, proplouvají jim s oblibou mezi nohama, nakukují do portů fotoaparátů. Samozřejmě, je třeba zachovat opatrnost, respekt a nijak hady v jejich pohybu neomezovat, ale bát se, že bezdůvodně zaútočí, opravdu není potřeba. I Jana, s malou hadí fóbií, si na jejich společnost zvykla a po pár ponorech už sledovala jejich vlnění s úsměvem.

Potkávali jsme hlavně vlnožily, konkrétně vlnožila velkého a vlnožila užovkového. Bylo tam i několik vodnářů, já rozeznala vodnáře hladkého, ostatní zařadit neumím, mnoho mořských hadů vlastně ani nemá český název. V současnosti je popsáno kolem 60 druhů a s tím souvisí i různá velikost a způsob života. Dorůstají do délky půl až dva metry, některé druhy mohou být i třímetrový. Obvykle žijí jen několik roků, ale i 10 let a více. Někteří mořští hadi se dokáží potopit do hloubky 100 m, jiní se zdržují pouze v mělkých vodách a jen vzácně se potápí hlouběji než 10 m pod hladinu. Hadi kolem Gunung Api byli většinou tak metr až metr a půl dlouzí. Vlnožilové se na rozdíl od ostatních mořských hadů dokáží pohybovat i po pevné zemi. To vodnáři neumí, pokud je moře vyvrhne na pevninu, zahynou. Vlnožilové se na pevnině páří a kladou vejce. Vodnáři žijí pouze ve vodě a rodí živá mláďata.

Všichni mořští hadi přijímají kyslík ze vzduchu a musí se tudíž k nádechu vynořovat nad hladinu. Bylo zábavné z lodi sledovat vykukující hlavičky, Yenda strávil u klandru několik hodin, než se mu podařilo nadechnutí vyfotit. Je totiž velmi krátké, nadechnout a šup zase hbitě dolů. Pod hladinou setrvají zhruba 30 minut, ale některé druhy dokáží být pod vodou na jeden nádech i 3 hodiny. Mnoho hadů přijímá kyslík z vody i kůží, což částečně prodlouží jejich pobyt pod vodou. Mají zploštělý pádlovitý konec ocasu, kterým se odlišují jednak od suchozemských hadů a jednak od neškodných mořských hadovců, kteří je svým pruhováním napodobují, aby se pod dojmem nebezpečné jedovatosti uchránili před predátory. A mnohdy oklamou i potápěče. Hadovec má špičatý konec ocasu a povrch jeho těla je murénovitý velmi často s lemem hřbetní ploutve po celé délce těla. Mořský had má kulatý konec ocasu a jasně hadovité tělo, kůži i hlavu.

Ve vodě hadi vysunují jazyk, tím nabírají pachy, ale také se tím zbavují přebytečné soli, která se jim v těle hromadí s přijímáním potravy. K zajištění pitné potřeby mohou použít pouze vodu sladkou a tu získávají, když prší. Lehčí sladké vody na hladině se zvládnou napít dřív, než se oboje promíchá. Mořský had sice vydrží nepít až 7 měsíců, ale když v určitých oblastech přijde období sucha, dochází k těžké dehydrataci a had znatelně ztrácí na hmotnosti. Tato skutečnost vzbuzuje obavu, že v důsledku klimatických změn, kdy by v tropech mohlo méně pršet, vyvstane pro mnoho mořských hadů problém přežití.

Hadi a stříbrocípí žraloci na mě u Gunung Api zanechali ten největší a nejlepší dojem. Byly to krásné a nezapomenutelné dny u tajemné sopky uprostřed moře.

A ještě musím krátce zmínit suchozemskou část našeho výletu. V mezidobí, kdy loď přeplouvala ze zátoky Cenderawasih k Bandskému moři, jsme zůstali v Západní Papui ve městě Manokwari s úmyslem vyrazit na motorkách kousek na jih do vesnice Ransiki a tam prozkoumat místní lidičky, přírodu a hory Arfak. Tato část Indonésie je oproti Bali a okolí dosud velmi málo zasažená turismem, bílého zde potkáte opravdu pouze výjimečně. Zjistili jsme, že oproti Bali si zde ani nelze půjčit motorku. A tak jsme nakonec využili všudepřítomnou čínskou mafii a motorky si s jejich dopomocí koupili a po absolvování výletu zase prodali. Já vyfasovala růžový! skútr a byl to pro mě obrovský zážitek. Svištěla jsem si to po indonéských silnicích, bojovala na nezpevněných cestách, jela za tmy i za vydatného deště, který poměrně sjízdnou silnici změnil na totálně nesjízdnou, mávala rozjásaným dětem, které se srojily u cesty jakmile ti divní bílí projížděli kolem. Ale vyšlápli jsme si i do kopců s úmyslem najít jezera Danau Anggi, promokli na kůži a zase během chvilky vyschli palčivým sluncem. Bylo to vzrušující, potrhlé, krásné a tohle moje skútrovské dobrodružství řadím na stejnou úroveň s potápěním.

Po návratu do Prahy jsem si koupila skútr. Zatím skútr. Mé prozatímní výlety sice nejsou zdaleka tak dobrodružné - okolí Prahy, kafíčko, dortík, pokochat se jízdou i krajinou ….. Ale nasákla jsem a kdoví, kam se budou vyvíjet mé další touhy po zpestření všednodennosti.



./gal/_obr_k_clankum/r2015expedicepapua2.jpg





./gal/_obr_k_clankum/r2015expedicepapua3.jpg




 
1534687634
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist