Tethys - potápění v pohodě - Rangiroa 2013

Tethys - zajímavosti a články


 

 Rangiroa 2013


./gal/_obr_k_clankum/r2013rangiroa1.jpg

Žralok stříbrocípý - Carcharhinus albimarginatus v Avatoru Pass


napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

Francouzská Polynésie. Tak vzdálená, s jedenáctihodinovým časovým posunem oproti Jindřichovu Hradci. Krásné ženy s dlouhými černými vlasy a otevřeným vztahem k sexu, vzpoura na lodi Bounty, obrazy Paula Gaugaina, písně Jacquese Brela, monumentální petroglyfy srovnatelné s památkami Velikonočního ostrova, středobod turistického hédonismu se symbolem Bora Bora, neuvěřitelné pohlednicové scenérie Markézských ostrovů či Moorea, ale také jedna z nejlepších potápěčských lokalit, druhý největší atol na světě, Rangiroa.

Přistáváme na Tahiti, v hlavním městě Polynésie Papeete, které ovšem bude pouze jednonoční přestupní stanicí na Rangiroa. Od první chvíle je jasné, kde jsme. Hned v tranzitním prostoru hrají místní hudebníci v barevných košilích na havajské kytary a před nimi se svůdně vlní hnědá polonahá kráska. Ale to je překvapení! Po dvou dnech strávených v letadlech a na letištích jsme přistáli do Schengenského prostoru Evropské unie! Takže Japonci , Američané a Rusové stojí ukrutně dlouhou frontu na immigration a my s čechoevropskými pasy procházíme přímo ven bez jakékoliv kontroly. Jsem hrdý Evropan!

Celý výlet je dokonale naplánován. Před letištěm čeká autobus a veze nás do jednoho z nejlepších hotelů Tahiti – Inter Continenal.  Z pokojů i restaurace máme úchvatný výhled na hornatý ostrov Moorea. Hotel má nejenom nezbytný obrovský bazén, ale i vlastní mořskou lagunu s živými korálovými bloky, uměle vytvářenými proudy a hejny ryb. Vidím papouchy, bodloky, havýše, perutýny, chňapaly a dokonce kranasy a barracudy. Proč se potápět v moři, když to jde v hotelu, že? Ehm…

Atol Rangiroa je součástí souostroví Tuamotu a z Tahiti je to zhruba devadesátiminutový let. Laguna atolu je opravdu obrovská. Ani z letadla nedohlédnu z jednoho konce na druhý. Souše je málo a pokud je nějaká, tak pouze tenký prsten široký tak akorát pro letištní runway. Jsme tady!

Ačkoliv je Rangiroa světoznámou potápěčskou destinací, s překvapením zjišťujeme, že na celém atolu jsou pouze dva turistické resorty a několik potápěčských bází, přičemž pouze dvě jsou tvořeny něčím víc, než jen dřevěnou boudou a sprchou. Ta naše je tu jednoznačně největší, bouda je sice taky jenom jedna, ale o něco větší a sprchy jsou tři. Zároveň disponuje čtyřmi rychlými čluny, membránovým přístrojem na plnění nitroxu a sympatickým kolektivem divemasterů. Jsme příjemně překvapeni. Rangiroa je úplně něco jiného než Tahiti, konec světa s příjemně prostou tváří a zjištěním, že potápění zde zůstává nepozlacené a osobní, prostě normální.

Potápěčskou část textu začnu prostým výčtem důležitých živočišných druhů, které jsme během jednoho týdne pozorovali. Sám o sobě svědčí o mimořádném bohatství Rangiroa. Celkem 9 druhů žraloků. Žraloky tygří, hedvábné, stříbrocípé, srpoploutvé, rezavé, šedé a černocípé útesové, lagunové a kladivouny velké. Manty, siby skvrnité, trnuchy modroskvrnné,  delfíny skákavé a obrovská hejna ryb, hlavně kranasy velkooké, dva druhy barracud, očaře obecné, chňapaly vysokohřbeté a bodloky.

Potápí se vlastně pouze na dvou lokalitách a to průplavech propojujících vnější moře a lagunu.

TIPUTA PASS

Legendární lokalita. Jeden ze světových symbolů potápění se žraloky. Nezklamala, ale abych se nepohyboval pouze v superlativech, čekal sem o něco více šedých útesových žraloků a hlavně ne tak hluboko. Pro fotografy a filmaře, hejna desítek šeďáků z fotografií světových časopisů se zde nepředkládají na stříbrných podnosech. Záleží na mnoha faktorech, ale hlavně na proudech  a také na tom, kolik šedých se zrovna ten den v Tiputa nachází. Vždy, opravdu vždy nějaké šedé uvidíte, ale někdy jich bude jen pět a někdy jich bude čtyřicet. Opravdové rojení ale není každý den a pro fotografy bohužel, musí se hluboko, nejlépe do padesáti metrů, kde je již přece jen málo světla pro snímky, které by vyhrávaly soutěže. Ale pokud se netrápíte focením a potápíte se pro zážitek, v hloubce padesát metrů zažijete nirvánu. Zde se nachází tzv. práh ústí Tiputa Pass.

Dno se zde zvedá z nekonečné hloubky prudkým svahem a téměř přesně v padesáti metrech tvoří schod o šířce zhruba 200 metrů, od kterého se dále zvedá již jen pozvolna a stoupá směrem do průplavu. Pokud se díváte od moře do laguny, je ideální traverzovat práh zleva doprava. Vlevo je prostě více života a na druhý konec stejně většinou nedoplavete. Ani ne tak kvůli proudu, ale dekomprese a zásoba v láhvi vás tam prostě nepustí. I tak jsme pravidelně končívali ponor s dvacetiminutovou dekompresí na reefech uvnitř laguny. Klobouk dolů před francouzskými divemastery, že nám umožnili se takto potápět. Ale vracím se na práh Tiputa Pass. Na levém okraji ústí se permanentně zdržuje hejno jasně červených očařů obecných. Ale jaké hejno! Nikdy jsem nic takového neviděl. To není hejno, ale obrovská červená řeka z ryb. Jsou jich tisíce, možná desetitisíce. Nevidíte, kde řeka končí a kde začíná. Jako omráčen proplouvám očaři a tisknu se pod nimi ke dnu. Rudá řeka se mi okamžitě uzavře nad hlavou a pomalu teče. Lze to slovy jen těžko vyjádřit, ale řeka očařů v ústí Tiputa Pass mi zůstala v hlavě jako nejsilnější zážitek z Rangiroa. Ne žraloci a delfíni. Rudá očaří řeka.

Ale pokračujeme v hloubce 50m po prahu. Opouštíme očaře a dostáváme se ne do řeky, ale nekonečného stříbrného jezera chňapalů. Celá prostřední část prahu Tiputa je jimi pokryta zhruba 5m vysokou vrstvou. Touto vrstvou projíždějí žřaloci šedí, stříbrocípí, bělocípí a tuňáci a buď loví nebo jen pro zlomyslnou radost narušují jejich formaci startují nervózní mexické vlny. Dostáváme se do pravé poloviny prahu a jsme nuceni počítači i manometry k zahájení pomalého výstupu. Najednou se nám pod nohami z ničeho nic objevilo monstrum. Rozráží si cestu chňapaly i žraloky a nás si bohužel, či naštěstí nevšímá. Žralok tygří, přirozeně, bez návnady, možná největší jakého jsem kdy viděl, potápěčským okem pět metrů dlouhý.

Druhý den, opět na prahu Tiputa Pass, ale tentokrát začínáme vpravo. Hned při zanoření se znovu objevuje žralok tygří, tentokrát mnohem menší, asi třímetrový. Během dvou dnů dva různí žraloci tygří a bez krmení. Tento tygr si nás všímá, ale ne tak jak by si fotograf přál. Vyděšen našimi bublinami zbaběle prchá. Zde opět dno netvoří korály či skála, ale jsou to zase ryby. Malé barracudy a zase řeka. Tisíce barracud, barracudí řeka. Už si pomalu vytváříte představu, jak to vypadá na prahu Tiputa Pass? Zdaleka nejsme u konce. Nestane se to každý den, ale v Tiputa máte reálnou šanci narazit na ducha, mystérium, přelud tropických moří, kladivouna velkého. Na první pohled vypadá jinak než kladivoun bronzový. Je obrovský, může být až 6m dlouhý, zavalitější a s extrémně vysokou, dozadu zahnutou hřbetní ploutví. Jeho hlavní potravou jsou jiní žraloci, hlavně útesáci. Šeďáka překousne vejpůl jako hořickou trubičku. Osobně jsem ho zalédl celkem třikrát. Dvakrát daleko, jednou blízko, ale nikoliv pro fotografii. Mířil ode mě, ale zkusil jsem rychle klesnout na jeho úroveň a vzbudit v něm zvědavost. Nezájem, mizí v hlubinách. Fotografie kladivouna velkého tak i nadále zůstává pro mě nedosaženou metou.

Stoupáme do hloubky asi dvaceti metrů a jak se kanál zužuje a dno stoupá, stoupá i rychlost proudu. Jsme nasáváni jak vikingové do Maelstromu a letíme do laguny. I bežné ryby zde s proudem obtížně bojují, jen šedí a stříbrocípí žraloci zde plují zdánlivě bez námahy, bez hnutí stojí v proudu a ten jim okysličuje žábry.  Po několika stech metrech podvodního letu se kanál rozšiřuje do laguny a proud ustává. Zde jsou nejkrásnější korály a stále spousta života. Žraloci lagunoví, černoploutví i rezaví, siby a hejna ryb. Takže ani dekomprese není jen povinná nuda.

AVATORU PASS

Druhý průplav je od báze na rozdíl od sousední Tiputa asi 20 minut člunem. Není tak hluboký, ani široký, není zde tolik žraloků, ale zase to stojí za to. Hlavní atrakce, proč se na Avatoru jezdí, jsou opravdu velké samice žraloka stříbrocípého. Nikdy jsem tak velké stříbrocípáky neviděl. Unikátní je rovněž fakt, že zde vyplouvají až k horní hraně útesu, do hloubky 15m. Potápěčů se vůbec nebojí a připravují tak skvělé příležitosti pro fotografy. Tento úkaz je skutečně unikátní, protože jinak se tento druh zdržuje s oblibou v hloubkách 80 až 100m.

Další atrakcí je rezidentní hejno kranasů velkookých a jiný ne tak běžný druh kranase, s anglickým názvem african pompano. Naprosto unikátním způsobem se zde chovají karety pravé. Doslova dorážejí na potápěče a jsou fascinovány vlastním obrazem v domeportech foťáků.

Závěrečnou třešničkou na dortu potápění na Rangiroa je místní skupina delfínů skákavých. Jsou naprosto zvyklí na potápěče a buď je úplně ignorují nebo jako samice s příznačným jménem Touch Me, vyžadují lidskou pozornost. Byli jsme výslovně upozorněni divemastery, že když k nám připluje Touch Me a nastaví břicho, musíme ji podrbat, jinak se naštve a pak si nepřejte vidět, co je to naštvaný divoký delfín.


./gal/_obr_k_clankum/r2013rangiroa2.jpg





./gal/_obr_k_clankum/r2013rangiroa3.jpg




 
1510980276
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist