Tethys - potápění v pohodě - článek

Tethys - zajímavosti a články


 

 Keporkaci - biologie a osobní zkušenost z Tonga - A. Talafúsová


./gal/_obr_k_clankum/r2012tonga1.jpg




napsala Alena Talafúsová

Sedím v kavárně v Nuku´alofa, hlavním městě Království Tonga a čekám na letadlo do Aucklandu.  Před chvílí jsem si prošla místní trh a neodolala jsem nákupu další ozdůbky na krk, tentokrát ve tvaru keporkačího ocasu. Kolem mne prochází usměvaví Tonžané, ženy kyprých tvarů a dobře stavění muži, kteří nezapřou své válečnické předky.  Servírka, která má obalený široký pas ještě tradiční palmovou houní, se se zájmem ptá, odkud jsem. Česká republika jí nic neříká, Evropu už dokáže zařadit. Vysvětluju jí, že můj domov je přesně na opačné straně zeměkoule, tedy nejdál, co člověk dokáže od Prahy vymyslet. Servírka se vesele směje, tak jako snad všichni Tonžané a hned hádá, že tu jsem kvůli keporkakům. Nedá mi to a ukazuju jí na počítači moji nejlepší fotku samice s mládětem. Valí oči, křičí údivem, volá kolegyni, všichni se radostně smějeme. A já si o to víc uvědomuju, jak výjimečné moje setkání pod vodní hladinou bylo. Mám před sebou 6 hodin čekání, dost času na to, vyplnit je sepsáním mých dojmů ze stále intenzivnějšího prožitku, které mi tonžské moře poskytlo.

Kromě splnění mého velkého snu vidět keporkaka zblízka pod vodou jsem si zároveň uvědomila, jak  těžké je se k podobnému zážitku dopracovat, jak nejisté a mé nervy drásající bylo čekání na příležitost. Jak ojedinělé je, když velryba přijme lidskou přítomnost a toleruje naši touhu po bližším kontaktu. Měli jsme naplánováno 8  celodenních výjezdů na moře, denně 7 hodin neúnavného projíždění vod kolem ostrůvků, mnohdy ve vlnách a dešti, vyhlížení keporkačích výdechů a snahy šikovne se přiblížit a vidět co nejvíc. Byly dny, kdy jsme opravdu neviděli nic, pár vzdálených gejzírů, někde v dálce výskok a jinak nic, absolutně nic. Některé dny jsme viděli výdechy a hřbety několika keporkaků, viděli jsme výskoky mláděte,  pokoušeli jsme se plavat s párem keporkaků, který kolem ostrovů projížděl na svých líbánkách, viděli jsme samici bijící ocasem o hladinu, jak vábí samce…. ale čekali jsme stále na to jediné, možnost pozorovat keporkaka ve vodě zblízka, pohlédnout si z oka do oka, šnorchlovat mu u hlavy a vnímat jeho velikost a důstojnost.

První obrovský zážitek přišel až třetí den. Ale snad právě za ty úvodní dny marného čekání byl o to větší. Objevili jsme samici s mládětem, které bylo týden staré, mělo necelé 4 metry a muselo se nadechovat snad každé 3 minuty. Dokolečka obeplouvalo matčinu tlamu, nahoru k hladině, nádech, dolů pod tlamu, na chvíli se u mámy schovat a hned zase k hladině pro nádech. Samice udržovala s mládětem neustále kontakt dotykem, pomáhala mu postrkováním k hladině, byla to až dojemná péče a o to víc jsem vnímala její důvěru v naši přítomnost. Mládě ještě nemělo sílu a ani čas na nějaké hrátky, mělo plné ruce práce naučit se správě dýchat a potápět se. Opodál vše sledoval tzv. “escort”, pravděpodobně samec, ale mohla to být i samice, jakýsi bodyguard, který jednak ochraňuje mládě před případným napadením mořskými predátory, což může být třeba kosatka, ale i třeba tygří žralok a zároveň dává pozor na to, aby samici neobtěžoval žádný jiný samec, toužící se spářit. Samice totiž v době kojení a výchovy mláděte žádné další zakládání potomků nepřipouští. Mládě musí vychovat a dovést k síle, aby bylo schopné se samo postarat o potravu a zvládnout migrace z chladných do teplých vod. V té době nemůže být oslabená těhotenstvím. Mládě se od matky odpojí až ve svém třetím roce života. Samice nám dovolila zvědavě pozorovat mládě téměř 4 hodiny. Střídali jsme se po 4 šnorchlujících a každý z nás měl několikrát možnost celých 15 minut prožívat neskutečné blízké setkání s nedávno narozeným mládětem a pečující samicí.

Další setkání přišlo opět po dvou dnech marného úsilí a vyhlížení. Zase to byla samice s mládětem a opět jsme měli možnost delšího blízkého kontaktu s “rodinkou”. Mládě již bylo starší a tak projevovalo i určitou zvědavost. Matka byla svolná poznávání, jak naší, tak svého mláděte, které se seznamovalo s těmi divnými červíky na hladině. Občas ukázalo svou hravost, když se při nádechu na hladině rozverně převalilo a zamávalo ploutví přihlížejícím na člunu. Byly tehdy trochu větší vlny, které mě občas hodily až příliš blízko k samici, takže jsem měla obavu, aby se nenaštvala z mé troufalé blízkosti. Ale okamžik, kdy jsem měla keporkačí oko téměř na dosah a vnímala jsem, že ta obrovská velryba mě vidí, pozoruje a zároveň toleruje, byl neskutečný pocit. Velryba těžko prožívala stejnou euforii jako já, takových pocitů jsou schopní jenom lidé, jenom my máme tu nepochopitelnou snahu přibližovat se k těmto obrovským mořským tvorům na dosah a já jenom doufám, že všechna podobná setkání budou probíhat stejně jako ta naše, tedy bez ohrožení velryb, bez toho, aby naše zvědavost měla za následek opuštění tonžských vod, kam si keporkaci zvykli přijíždět pářit se a rodit mláďata.

Příležitost strávit několik nezapomenutelných chvil s keporkaky ve vodě ve mně zanechaly silné prožitky, fotky mi budou ten blízký kontakt neustále připomínat a v mysli budu mít již navždy jen ty silné momenty z možnosti podívat se keporkakovi zblízka do očí.

Ptali jsme se následně Karen,  majitelky báze, která keporkačí výlety provozuje, jak to s četností setkání s keporkaky bývá. Potvrdila nám, že čas, kdy jsme přijeli, tedy na začátku září, patří mezi ty nejlepší, ale že záleží velmi na teplotě vody. Když je voda příliš teplá, keporkakům, obaleným zásobami tuku, není teplo příjemné a odplouvají dál na moře do studenější vody. Ale rovněž připustila, že možností, proč keporkaci kolem ostrovů zrovna nejsou, je i zvýšený počet lodí a člunů, které narušují podmořský klid, zvuky motorů nejsou uším keporkaků příjemné a v době výskytu většího počtu člunů se keporkaci prostě stáhnou od pobřeží do svého ticha.

Tonžská vláda si naštěstí uvědomuje, jak velký poklad ve svých vodách má, protože pozorování keporkaků zaujímá podstatný a hlavní přínos z turismu. Bez keporkaků by Tonga pro turisty příliš zajímavé nebyly, nemají vybudovanou infrastrukturu hodnou okolních turistických ostrovů, ale přítomnost nádherných mořských obrů v jejich vodách jim přináší potřebnou atraktivnost. V roce 1994, kdy se první dva operátoři začali zabývat tzv. “whale watching”, se přihlásilo 200 zájemců, O 4 roky později již operátorů bylo 5 a lačných turistů přes 2000. V roce 2006 bylo na ostrově Vava´u a Ha´apai, kde se keporkaci objevují, již 14 operátorů a přijelo téměř 10 tisíc turistů. V současné době vláda omezila počet operátorů na obou ostrovech na 15 a stanovila přísná pravidla, která spočívají například i v tom, že se velryby člunem nepronásledují, do vody smí vstoupit pouze 5 šnorchlaru v jedné várce, nesmí se k velrybám potápět, samozřejmě se jich dotýkat nebo jim bránit v úmyslu odplout od člunu. Doufejme, že tato opatření udrží keporkaky v tonžských vodách i v budoucnu a že to, že jsme občas neviděli žádného keporkaka v dosahu, byla záležitost pouze teplé vody a nikoli toho, že kolem ostrovů je již pro keporkačí klid příliš mnoho člunů a zvědavců.

A jak už to tak u mě bývá zvykem, nastudovala jsem před akcí dopodrobna vše kolem těchto úžasných tvorů a zde jsou mé výsledky bádání:

Keporkak patří mezi savce do řádu kytovců. Latinský vědecký název pro kytovce – Cetacea je odvozen od slova cetus, jež původně označovalo "velké mořské zvíře".

Kytovce dělíme podle stavu chrupu na dva podřády: kosticovce (Mysticeti) a ozubené (Odontoceti). Kosticovci zahrnují 4 čeledi (plejtvákovití, velrybovití, velrybkovití a plejtvákovcovití). Ozubení zahrnují 6 čeledí (delfínovití, delfínovcovití, narvalovití, vorvaňovití, vorvaňovcovití a sviňuchovití). Kosticovců je celkem 12 druhů a ozubených téměř 70.

Ozubení mají svůj název odvozený od velkého počtu tvarově stejných zubů. Živí se hlavně rybami, někdy i mořskými savci a ptáky nebo hlubinnými hlavonožci. Na rozdíl od kosticovců mají na temeni hlavy pouze jeden dýchací otvor a spodní čelist je stejně dlouhá jako horní. Jsou to například delfíni, plískavice, kosatky, kulohlavci, elektra, orcela, freza, běluhy, narvalové, vorvani, sviňuchy a další.

Kosticovci mají zuby jen v embryonálním stádiu nebo u mláďat po narození, nikdy však neprořezávají dásně. Z patrových lišt jim visí dvě řady hustých, jemných rohovitých desek s vnitřním třásnitým okrajem zvané kostice. Ty mají funkci filtru, který propouští nabranou vodu a zachycuje mořský plankton a neton (tj. měkkýše, korýše, malé hlavonožce a malé ryby). Na temeni hlavy mají kosticovci dva dýchací otvory a spodní čelist je delší než horní. Mezi kosticovce patří velryba grónská nebo velryba černá a řada plejtváků a plejtvákovců, včetně největšího živočicha vůbec, plejtváka obrovského. Další ze zástupců kosticovců jsou například plejtvákovec šedý, plejtvák myšok, Brydeův, sejval, plejtvák malý a plejtvák dlouhoploutvý, tedy KEPORKAK 

KEPORKAKŮV NÁZEV
Latinský název keporkaka zní Megaptera novaeangliae. První část názvu Megaptera je z řečtiny, kde mega je velký a ptera je křídlo. Druhá část novaeangliae značí místo, kde v roce 1781 velryby pozoroval a poprvé vědecky popsal německý přírodovědec Georg Heinrich Borowski. Na  severovýchodním pobřeží Ameriky v Nové Anglii.

Jiný název keporkaka je plejtvák dlouhoploutvý, dříve též velryba hrbatá nebo hrboun dlouhoploutvý, podle hrbolu, který keporkak mívá u báze hřbetní ploutve a podle charakteristických hrbolů na temeni hlavy, na dolní čelisti a na okrajích ploutví.

KEPORKAKŮV VÝVOJ
Asi před 50 miliony let, v době, kdy byla celá souš pokryta džunglí, se některá zvířata začala vracet ze souše zpátky do vody, kde nalézala víc prostoru i víc potravy. Pozůstatky nejstaršího předka kytovců byly nalezeny na pákistánské hranici v předhůří Himaláje. Tento živočich ještě měl zadní končetiny a připomínal křížence psa a koně. Zadní končetiny postupně zakrněly a vyvíjela se vodorovně posazená (na rozdíl od ryb a paryb) ocasní ploutev, která umožňovala ve vodě účinný pohyb vpřed. Také přední končetiny se pomalu proměňovaly v ploutve. Tělo dostávalo hydrodynamický tvar a nozdry se přemístily na temeno hlavy. Z důvodu snížení odporu při plavání zmizela i většina jejich kožichu a aby jim ve vodě nebylo zima, začali se zásobit tukem, tlustá vrstva mezi kůží a tělem jim poskytla dostatečnou tepelnou ochranu jak při pohybu ve studených vodách, tak v hloubkách. Zároveň sloužila i jako nouzová zásoba energie. Vztlak vody a žádné prostorové omezení jim začaly dávat větší a větší rozměry. Samozřejmě se patřičně vyvíjely i vnitřní orgány těchto velikých zvířat, které se přizpůsobovaly delšímu pobytu pod vodou na jeden nádech. Všechny tyto základní proměny trvaly další miliony let a savec, který se původně vyvinul z vodního živočicha, se zase vrátil do vody.

KEPORKAKŮV POPIS
Zavalité tělo je dlouhé 10 - 20 m, váží 25-40 tun. Na horní straně těla je modročerný, na břiše většinou bílý. Charakteristický je jeho "hrbol", tedy tukový polštářek u báze hřbetní ploutve, který má různý větší či menší tvar. Šířka ocasní ploutve odpovídá asi třetině délky těla a má nepravidelně vroubkovaný okraj. Na spodní straně ocasní ploutve má keporkak skvrny, které jsou pro každého jedince charakteristické, stejně jako pro člověka otisky prstů. Tyto skvrny, tvar ocasu a další skvrny, které na tělech keporkaků vytvářejí paraziti, umožňují jednotlivé keporkaky od sebe vzájemně rozeznat,  sledovat je na migračních trasách a řada keporkaků má i své jméno.

Od ostatních kytovců je keporkak snadno rozeznatelný díky obrovským pohyblivým prsním ploutvím. Dosahují až třetiny délky těla, tedy kolem 5 metrů. Keporkak s nimi často mává nad hladinou a vyzdvihuje je při převalování. Vědci se domnívají, že určitým důvodem tohoto počínání může být způsob ochlazování organismu v teplých vodách a oteplování ve studených lovištích. Tedy způsob regulace teploty. Kostra ploutví je podobná kostře předních nohou savců. Pět prstů se změnilo v četné, drobně oddělené kůstky, narovnané uvnitř ploutve. Ta je pokrytá bradavičnatými hrbolky a porostlá tuhými smyslovými štětinami a rovněž parazitujícími svijonožci. Keporkaci nepoužívají prsní ploutve k pohybu, na to jim slouží ocas. Ploutve jsou k manévrování, nahánění ryb, usměrnění pohybu mláďat, částečné odražení při uvíznutí apod., plní tedy potažmo původní funkci paží.

Pohyb vpřed zajišťuje keporkakovi úder ocasu směrem nahoru a dolů, dosahuje tak rychlosti mezi 5-15 km/h. V ohrožení jsou schopni plavat až 27 km/h.

Keporkak má v poměru k obrovskému tělu malý mozek, ale centrální nervová soustava je vysoce rozvinutá a to mu zajišťuje značnou inteligenci. Zrak je dobře uzpůsobený jak ve vodě tak nad hladinou, čich je zcela potlačen, ale dobře vyvinutá je chuť.

Uspořádání vnitřních orgánů keporkaka je stejné, jako u člověka.

KEPORKAKOVY SENZORY
Embrya mají řídký chlupový porost, ten ale velmi rychle vypadá a mládě již má měkkou a lysou pokožku. Zůstane jen několik málo chloupků, které plní podobnou funkci, jako má postranní čára u ryb. Na každém z kulatých výrůstků velikosti tenisového míčku, které mají keporkaci na horní i dolní části hlavy, je malý asi 3 cm dlouhý chloupek, který funguje jako citlivý senzor vnímání vibrací pod hladinou, vodních proudů nebo pohybů v blízkosti keporkaka.

KEPORKAK POTÁPĚČ
Keporkak je sice výborně uzpůsobený k pohybu pod vodou, ale jelikož dýchá plícemi vzdušný kyslík, musí se pravidelně vynořovat nad hladinu k nádechu. K dýchání slouží nosní otvory, které jsou na temeni hlavy. Ty jsou určeny výhradně k dýchání, keporkaci nemají čich, čichové ústrojí i čichové laloky koncového mozku jsou redukované.

Keporkak má mimořádnou schopnost využít kyslík z nadechovaného vzduchu dva až třikrát účinněji, než dokáží suchozemští savci. Na jeden nádech pojme neuvěřitelných tisíc litrů vzduchu (člověk pouze půl litru). Jeho plíce jsou totiž velké asi jako osobní automobil. Když se nadechne a vydechne člověk, vymění poměrně malé množství vzduchu v plicích, zhruba deset až patnáct procent. Když se nadechne keporkak, dokáže naráz vyměnit až devadesát procent obsahu plic.

Má také patřičně větší množství myoglobinu ve svalech a ten váže až devětkrát více kyslíku, než je tomu u suchozemských savců. V žilách keporkaka koluje zhruba 1800 litrů krve. To je tolik, jako krev od tří set dospělých lidí dohromady. Krev keporkaka obsahuje o 20-25% více červených krvinek, a může proto vázat více kyslíku než krev člověka. To všechno znamená, že okysličení, kterého keporkak dosáhne během jednoho dechu, je daleko větší, než u člověka.

Keporkak má ještě jednu fintu: nepotápí se po nadechnutí, potopí se naopak po vydechnutí. Před ponořením se důkladně nadechne, nasytí veškerou krev a tkáně kyslíkem a ještě před ponořením odkysličený vzduch vydechne. Když se potom ponoří, jeho plíce neobsahují téměř žádný vzduch a tak mu nehrozí poškození plic vysokým tlakem, ani kesonová nemoc, protože v těle není žádný atmosférický dusík.

A poslední finta jeho šikovného potápění je stlačitelný hrudník, takže mu neuškodí velký tlak ve větších hloubkách. Před tlakem ho chrání i silná vrstva kůže a podkožního tuku. Jakmile se vnější prostředí ochladí, reaguje cévní systém tak, že přeruší přívod krve k vrchním vrstvám pokožky a tělo se proto neochlazuje.

Délka pobytu pod hladinou záleží na okolnostech a prostředí. V chladných vodách v lovištích netrvá většina ponorů dále než 5 minut, ty převyšující 10 minut jsou vzácné. V teplých vodách bývají ponory delší, v průměru 10-15 minut, byly zaznamenány i ponory nad 30 minut. Samice s mláďaty se nadechují častěji, protože malí keporkaci ještě nevydrží tak dlouho pod vodou. Hloubka ponoru záleží na tom, jak hluboko je dno a za jakým účelem jde keporkak pod vodu. Ponoří se až do hloubky 250 m.

Po vyčerpání kyslíku keporkaci míří k hladině, aby se nadechli, ale před tím musí vydechnout zbytky vzduchu z plic. Tento vzduch je teplý a když se smísí s chladným mořským vzduchem, sráží se v něm pára na kapky a vzniká dojem, jako by tryskal vodní gejzír. Výdech trvá 2 3 sekundy a rychlost, kterou keporkak páru vydechuje, dosahuje až 500 km v hodině.

Jedním z nejlepších způsobů vyhledávání keporkaků na otevřeném moři je právě pozorování gejzírů. Keporkak má jako všichni kosticovci dva dýchací otvory na temeni hlavy (ozubení mají jen jeden). Podle zdvojeného gejzíru se tedy dá poznat, že jde o kosticovce. Další odlišnosti jednotlivých gejzírů jsou ve výšce, úhlu apod. Zkušený rybář nebo pozorovatel je schopen podle výfuku určit na dálku druh kytovce.

KEPORKAKŮV VĚK
Většina kytovců žije přibližně 40 let, ale výjimkou nejsou ani jedinci staří 100 let. Tohoto úctyhodného věku dosahuje například  plejtvák myšok, nebo plejtvák obrovský. V roce 1993 byl aljašskými Innuity uloven velký samec velryby černé, který měl v těle zapíchnuto ostří kamenné harpuny. Vzhledem k tomu, že tento druh harpuny se nevyskytoval po roce 1900,  se dá předpokládat, že to byl opravdu již stařešina. Nedávné výzkumy ukázaly, že velryba grónská se dožívá dokonce i dvou set let, že jedinec kolem 140 let není žádnou výjimkou. Keporkak se dožívá 40-50 let.

KEPORKAKOVY MIGRACE
Keporkaci si rok rozdělili tak, že v letních měsících loví v chladných arktických nebo antarktických vodách, kde je dostatek potravy a v zimních měsících jsou v teplejších subtropických vodách, kde se páří a přivádějí na svět mláďata.

Keporkaci ze severní polokoule nikdy nezabrousí na tu jižní a rovněž tak jižní populace nikdy nevstoupí do severní. Je to hlavně proto, že kolem rovníku je už pro ně, obalené tukem, velmi nepříjemné klima. Je jim horko a dál do teplejších vod už prostě nejdou. Ostatně jednotlivé populace ani nemají šanci se setkat a smísit se, protože když je na severu zima a keporkaci jsou v teplých vodách blíž rovníku, jižané mají zrovna léto a jsou na lovištích až dole u Antarktidy.

Při svých migracích urazí obrovské vzdálenosti. Plavou rychlostí cca 10 km za hodinu a měsíčně uplavou kolem 1600 km. Přesunují se pospolu vždy pouze 2-4 jedinci, ale díky své fenomenální dorozumívací schopnosti vlastně vytváří plující skupiny  kolem zhruba 20 jedinců. To slouží hlavně k ochraně mláďat před predátory. I jednotlivě putující skupiny o sobě velmi dobře vědí díky perfektnímu zvukovému spojení. Vzájemně se prolínají jak ve vodách páření, tak ve vodách krmení. Drží se stále při sobě, i když netvoří těsně skupiny nebo hejna, jako například delfíni.

Spočítat populaci keporkaků je přes jejich častou viditelnost na hladině velmi obtížné. Odhady jsou přibližné, obsahují řadu nejistot a jsou tak předmětem mnohých sporů uvnitř Mezinárodní velrybářské komise (IWC), která se snaží pravdivé populaci kytovců přizpůsobit i jejich ochranu. 

KEPORKAKOVA POTRAVA
Keporkak má v tlamě až  400 párů kostic, kterými filtruje potravu. Živí se drobnými planktonními korýši, rybím potěrem, krevetkami, měkkýši, ráčky Euphasia a drobnými rybami. Ty ve velkém množství nachází v chladných vodách poblíž pólů v místech, kde ustupuje ledový příkrov, neboť tam vzniká oblast vysoké biologické produktivity. Loví tak, že nabere do tlamy obrovské množství vody, k čemuž má přizpůsobenou jak čelist tak hrdlo. Čelist dokáže doširoka otevřít a od hrdla až po přední část břicha se mu táhne 15-30 hlubokých rýh, které umožní, aby se kůže při nabírání vody roztáhla a nafoukla jako balón. Pomocí jazyka a stahů hrdelních svalů pak filtruje vodu přes kostice a ty zachytávají potravu.

Dospělý jedinec spořádá několik tun krilu a drobných rybek denně. Nastřádá přibližně 1,5 milionu kalorií. Energii uschovává v podobě podkožního tuku. Březí samice nashromáždí až 7 tun tuku, protože po narození mláděte ho bude muset kojit mlékem a potřebuje mít dostatek všech živin. V teplých subtropických vodách se o potravu nestarají, žijí z tukových zásob.

Keporkak má dokonalou loveckou techniku týkající se sleďů a skutečnosti, že při silnějším zvuku se sledi rychle semknou do pevného hejna. Dva až čtyři keporkaci přivedou sledě ve zmatek velmi silným zvukem, křikem a zaženou je do těsného chumlu. Vytvořené kompaktní hejno obeplouvají  a vypouštějí vzduchové bubliny, kterými sledě obklíčí a stlačí je ještě do těsnějšího tvaru. A poté vyrazí s doširoka otevřenými tlamami a nabírají kilogramy ryb. Je zajímavé, že tuto techniku používají vždy jen asi 2 až 4 jedinci ze skupiny. Sám keporkak se může stát potravou mořských predátorů. V ohrožení jsou především mláďata, která mohou být snadnou kořistí kosatek.

KEPORKAKOVI PARAZITI
Keporkaci  na sobě nosí dva druhy parazitů. Svijonožce a různonožce. Svijonožci vilejši jsou nejčastější parazité, kteří se sdružují na pomalu plujících kytovcích, především na kosticovcích, protože v pomalém pohybu prostorem mohou lehce lapat drobný plankton, kterým se živí. Jsou to přisedle žijící korýši, kteří jsou vybaveni šesti páry končetin a těmi si do své blízkosti vhánějí potravu. K podkladu, tedy tělu keporkaka, jsou přilepení hřbetem. Zvenku je chrání pevná vápnitá schránka, kterou mohou uzavřít tak těsně, že jsou chráněni od úderů, otěrů apod. Základem schránky je šest destiček a ty korýši pozvolna zvětšují tak, že na jejich kraje ukládají uhličitan vápenatý. Jak velryba roste, rostou na ní i svijonožci. Tato zvířátka by mohla být v Guinnessově knize rekordů, protože mají k poměru svého těla nejdelší penis na světě. Je celkem osmkrát delší než jejich tělo. Díky tomu je sameček schopen oplodnit i vzdálenou samičku. Svijonožci také mění penis podle podmínek prostředí. Je-li vlnění okolní vody slabší, mají delší a tenší penis, aby dosáhl dál, v proudu je penis kratší a tlustší, aby se dal lépe ovládat. Výsledkem je v obou případech velmi úspěšná reprodukce. Přisedlí svijonožci vytvářejí na těle keporkaka mapy, podle kterých jsou jedinci rozpoznatelní. Je doloženo, že jeden keporkak měl na sobě 450 kg svijonožců. Tito paraziti ale nejsou pro keporkaka nijak škodliví, nijak mu nevadí, pouze v námluvních soubojích samců se stává, že se vzájemně o tuhé schránky svijonožců poškrábou a zraní, což druhotně může vyvolat infekci. Také, pokud schránka svijonožce odpadne z důvodu odumření parazita, může se na kůži keporkaka vytvořit rána, která se špatně hojí. Mořských svijonožců je na 900 druhů, drží se například na lodích nebo všude tam, kde pozvolným pohybem mohou snadno chytat plankton. Pouze 20 druhů svijonožců má nějaké spojení s mořskými savci.

Další externí parazit, tedy parazit, který se drží na povrchu keporkaka, je různonožec. Jedná se rovněž o korýše, ze skupiny Cyamida a je příbuzný našim blešivcům, měří kolem 1 cm. Na každém keporkakovi jich sedí průměrně 10 tisíc a všichni pojídají starou, olupující se kůži. Jejich tělo je opatřené hákovitými končetinami, jsou světlí a rovněž oni vytváří na tělech keporkaků rozpoznatelné mapy, které umožňují lidem, profesionálně pozorujícím velryby, spolehlivě poznat konkrétní zvíře. Také různonožci jsou pro velrybu neškodní, pouze jim občas způsobují podráždění kůže, jakési svědění a to je možná příčina výskoků keporkaků z vody. Následným dopadem se různonožců zabavují, nebo si ulevují svědivému podráždění. Prostě se po svém drbou.

Kromě externích, neškodných parazitů, mají keporkaci i vnitřní parazity, většinou různé červy, kteří již mohou být jejich organismu škodliví. Tito parazité, kteří se drží například ve střevech, plicích, žaludku nebo ledvinách, ale trápí spíše ozubené kytovce, protože se do jejich těla dostávají s potravou, kterými se tito kytovci živí. Naproti tomu u kosticovců byla zaznamenána smrt z důvodu obrovské tasemnice, která požírala většinu živin, které do sebe velryba dostala. Tasemnice měřila téměř 30 metrů. V roce 1985 se u pobřeží Floridy objevilo 27 velryb a během několika dní 18 z nich  zemřelo na infekci ve střevech a žaludku.

Svým způsobem nebezpečné jsou pro keporkaka a kytovce vůbec také ptáci, kteří se naučili v době jejich nádechů na hladině rychle usednout na tělo a vyzobávat různonožce. Značně přitom poškodí kůži, vyklované plochy jsou mnohdy veliké jako talíř. Ve znečištěných pobřežních vodách se pak snadno zanítí a keporkaci následně hynou na infekci.

KEPORKAKOVY VÝSKOKY
Keporkak je akrobatem mezi kytovci, známý svými majestátnými výskoky, máváním prsními ploutvemi a údery ocasní ploutví o vodní hladinu. Jsou to kytovci s největší aktivitou na hladině. Turisticky velmi atraktivní pozorování velryb je založené právě na této velrybí show, "whalewatching" je stále populárnější atrakcí. 

S použitím silné ocasní ploutve je keporkak schopen i přes svých až 40 tun hmotnosti vyskočit téměř celý z vody. Obvykle se hlavou napřed vynoří ze dvou třetin délky svého těla, pak se otáčí kolem své osy a na hladinu padá po hřbetě zpět. Pád obrovského těla je samozřejmě doprovázen značným vodním gejzírem. Stává se, že vyskočí až dvěstěkrát během jediného dne.

Vědci neustále polemizují, proč keporkaci vlastně vyskakují. Je možné, že se tak snaží vyvolat silné zvukové vlny, které znamenají signalizaci, nebo které mají za účel zastrašit případné blízké dravé kosatky. Může to být i projev určitého velrybího "tance". Ale také způsob nahánění ryb, případně i demonstrace síly, předvádění se ostatním členům skupiny nebo i prostě jen nějaký druh radostné hry. S největší pravděpodobností ale výskok a hlavně následný dopad tlumí podráždění kožními parazity, které velryby trápí.

Keporkaci se  často i jen tak převalují na vodní hladině a přitom mocně plácají ocasní ploutví o vodu. Někdy jen tak "leží" na zádech, mávajíce oběma ploutvemi ve vzduchu, načež s nimi současně plácnou o vodu. Stejně jako u výskoků je i důvod tohoto chování předmětem dohadování vědců.

Zdá se, že keporkaci mají rádi pro svou show diváky. Jsou přátelští a zvědaví, hlavně mláďata. Nicméně, velrybářské lovné praktiky jsou v myslích keporkaků zakořeněné, dědí se z pokolení na pokolení. Člověk u nich stále vyvolává i obavu a nedůvěru.
 
Při šnorchlování s keporkaky je třeba být hlavně v klidu a pohybovat se pomalu, nespěchat. Necákat, nedělat prudké pohyby, nemluvit, a už vůbec ne křičet. Do vody z člunu neskáčeme, ale pouze potichu vklouzneme, ke keporkakovi se přibližujeme pomaloučku, neplaveme  rychle..... Při hledání keporkaků je třeba vypozorovat intervaly nádechu a hloubku ponoru. Mláďata se nadechují častěji, tak po pěti minutách, samice vydrží pod vodou třeba 15 minut, když se cítí pronásledovaná, v nebezpečí, je schopná setrvat pod vodou i 20 minut.

KEPORKAKOVO ROZMNOŽOVÁNÍ
Keporkaci se páří a přivádějí mláďata na svět v teplých subtropických vodách hlavně z toho důvodu, aby si malí keporkaci mohli v přijatelných podmínkách vytvořit dostatečné tukové zásoby z mléka matky a poté již sami zvládli lov v chladnějších potravně bohatších vodách. Páří se pouze v tomto období, protože samice je těhotná zhruba rok, takže mládě přivede na svět opět v teplejších, klimaticky příznivějších podmínkách. Účelem pobytu v teplejších vodách je tedy v klidu vykrmit, vycvičit a zplodit další pokolení. V té době keporkaci žijí ze svých tukových zásob.

Rozmnožovací ústrojí mají keporkaci shodné se suchozemskými savci. U samic najdeme vaječníky, vejcovody a dělohu, samci mají dvojici varlat a penis. Penis je zatažitelný a leží v záhybu břišní stěny. Varlata jsou uložena hluboko v břišní dutině a ochlazuje je zvláštní cévní systém.

Námluvy většinou probíhají tak, že jeden, vůdčí samec, začne zpívat známou keporkačí píseň a kolem něj se srocují další mlsní samci a čekají, až se objeví nějaká ochotná samička. Těch je totiž daleko méně než natěšených samců.  Shromáždění páni se poté před dámou předvádí a demonstrují svou sílu a dominantnost.

Podobnost jejich námluv s námluvami pradávných suchozemských předchůdců, sudokopytníků, tu určitě je. Představíme-li si například řev jelena a jeho chloubu impozantních parohů, máme spojení se zvuky keporkaků a jejich soupeřivými boji o samičku. Zvukem samec oznamuje okolí že je největší a připravený o samici bojovat. V blízkosti své vyvolené samci plavou těsně pod hladinou, s hlavou zvednutou vysoko nad ni a mocně víří vodu,  polykají ji, aby nafoukli mohutný hrdelní vak a vypadali tak větší. Někdy se samci i vztyčují na hladině kolmo proti sobě. Úplně stejně, jako to dělají savci, když ježí chlupy na hřbetě a staví se proti soupeři. Vypouštěním matoucích oblaků bublin keporkaci odstrašují soka, odstrkují ho vytrčenými prsními ploutvemi a tlučou mohutným ocasem. Pod vodou do sebe navzájem vrážejí, až mají mnozí zkrvavené ocasní ploutve a hluboké šrámy na hlavách a po těle od toho, jak se navzájem poškrábali schránkami svijonožců žijících na jejich tělech.

Během těchto bojů zůstává samice stranou a dělá drahoty. Ale stále bedlivě sleduje soupeřící a nakonec si toho nejsilnějšího a nejdominantnějšího vybere a připojí se k němu. Je to přirozený výběr toho, kdo dokáže zajistit silného potomka. Spolu pak stráví přibližně 3 dny v líbánkách. Důležité pro samičku také je vybrat si zkušeného milovníka, protože tvořit potomka není u keporkaků nic jednoduchého. Páří se břicho na břicho, a problém nastává, když se takový kolos potřebuje na hladině nadechnout. Navíc, penis je sice asi 2 m dlouhý, ale není moc pevný a aby se dostal tam, kam patří a vykonal to, co má, to chce opravdu hodně dovedných zkušeností. Dominantní samci ale stačí během milování v teplých vodách oplodnit v různých skupinách i několik samic, takže brzy získávají patřičnou šikovnost. Také samice se páří s několika samci.

Keporkačí maminka je těhotná 11 až 12 měsíců. Malý keporkak přichází na svět ocasem napřed a protože ještě neumí zadržovat dech, potápět se a plavat, musí se vše teprve učit. Matka ho tedy ihned vystrčí nad hladinu, aby se mohlo nadechnout a poté, spolu s další velrybou, tzv. tetičkou, učí mládě potápět se a pít mléko pod vodou. Dvě mléčné bradavky jsou v hlubokých brázdách po stranách pohlavního otvoru a jelikož kytovci nemají rty, aby mohli sát, samice při kojení plave na boku a stahováním břišních svalů vstřikuje mléko mláděti do tlamy. Mládě se tedy musí naučit setrvat v té správné pozici, aby mohlo pít. Přibývá přímo kosmickou rychlostí, za den přes 50 kilogramů. Velrybí mléko je bohaté na tuk, obsahuje ho až 50% (lidské jen 2%). Při narození váží miminko asi tunu a měří  4 m, denně vypije přes 200 litrů mléka.

Po celou dobu kojení je samice vzornou matkou. Mláďata jsou velmi hravá, ráda vyskakují z vody, mávají ploutvemi a stříkají. Samice občas vozí mládě na hřbetě. Zpočátku mají keporkaci malé plíce a vydrží jen 4 - 5 minut pod vodou. Matka musí také mládě neustále hlídat před útoky predátorů, jako jsou žraloci nebo kosatky. Proto se často zdržují v mělkých vodách, odkud nehrozí útok zespodu. Mezi matku a mládě se nesmí dostat ani člen vlastní skupiny. V případě útoku se staví do cesty útočníkovi kromě matky i vedoucí samec. Je to takový bodyguard. Zdržuje se cca 50 metrů opodál a hlídá i ostatní samce, aby samici s dítětem neobtěžovali. Hledající samci jsou totiž schopni kontaktovat samici, i když má vedle sebe mládě. Dokud samice kojí, své mládě neopouští ani na moment. Když hlídající velitel uvidí okounějícího mlsouna, připluje blíž a vydá varovný signál.

Doba kojení je poměrně dlouhá, 6-8 měsíců. Když mládě dosáhne zhruba 23 tun učí se žít a lovit samo. Stále se ale zdržuje kolem matky. Ještě v druhém roce života bývají mláďata vídána v blízkosti matek, třetím rokem již se plně osamostatní a matka může přivést na svět další mládě. Doba, kdy mláďata ještě nejsou dostatečně dospělá, aby se mohla věnovat rozmnožování, je pro ně obdobím poznávání a učení, jak to kolem chodí. Tito keporkaci jsou nejvíce hraví a přístupní seznámení s člověkem.

Pohlavní dospělosti dosahuje mladý keporkak mezi pátým a devátým rokem, keporkačí slečna může začít s potomky v sedmém roce života. Samice rodí jedno mládě obvykle každé dva až tři roky. Po dobu svého života může přivést na svět 10-15 mláďat. 

KEPORKAKOVA KOMUNIKACE
Keporkaci ke své komunikaci využívají především nízkofrekvenční zvuky o vysoké hlasitosti. Jejich projevy jsou slyšitelné stovky kilometrů daleko, protože ve vodě se zvuk šíří více než čtyřikrát rychleji. Rychlost zvuku ve vzduchu je asi 330 m/s, vodou se šíří přibližně 1440 m/s. Rychle se také šíří zvuk těsně nad hladinou, takže ony výskoky a pády, eventuelně údery ploutvemi a ocasem o hladinu mohou mít rovněž za účel posílání signálů na dálku.

Zvuky s vyšší frekvencí, ultrazvuky, používají spíše ozubení kytovci, a sice k echolokaci, tedy k orientaci v prostoru. Zvuk se odrazí ode dna nebo od předmětu ve vodě a vrátí se k tomu, kdo ho vysílá, něco jako funkce sonaru. Ozubení kytovci tak mapují prostor, ve kterém se pohybují. Naše ucho tyto vysokofrekvenční zvuky neslyší. Kosticovci, tedy i keporkaci, tuto schopnost ultrazvukového sonaru nemají, vydávají zvuky nižších frekvencí, ale ty se šíří mnohem dál než ultrazvuky. Ultrazvuk překoná vzdálenost maximálně 5 km, zvuk o střední frekvenci zasáhne 20 km a zvuky nízkofrekvenční překlenou až 300 km. Vydávané zvuky samozřejmě musejí dosáhnout i určité intenzity a ta je u keporkaků dosti vysoká, často i 60 až 80 decibelů (zvuk saxofonu z půl metru).

Zevní zvukovod keporkaka je sice zarostlý, ale vnitřní ucho je velmi dokonalé, slyší zvuky přicházející z velkých vzdáleností a dokáže poznat z jakého směru zvuk přichází. Při přenosu zvukových vln se uplatňují kosti, kůže a okolní tkáně, dutiny a tukové výplně lebky včetně čelisti.

Ozubení kytovci vytváří zvuk pomocí systému váčků spojených s nosními kanály. Není tomu tak u keporkaků, ti vytváří zvuk přímo v hrtanu. Můžeme při něm pozorovat vypouštění vzduchových bublinek z dýchacího otvoru.

KEPORKAKŮV ZPĚV
Nejznámějším zvukem keporkaka je bezesporu jeho zpěv. Během období rozmnožování vyluzují samci (pouze samci, samičky nezpívají) hluboké tajuplné melodie, které mají spojitost s namlouváním samiček. Jedná se o propracované hlasové projevy ve zvířecí říši neobvyklé.

Písně trvají 6-30 minut, jsou slyšitelné lidským uchem hodně daleko, pod hladinou i 40 km. Keporkaci, protože mají vyvinutější zvuk, slyší písně i na daleko větší vzdálenosti. Zpěv má svoji melodii, strukturu  a všichni samci vždy zpívají stejnou píseň, kterou každým rokem mírně obměňují. O příčinách zpěvu, o jeho poslání a o jeho struktuře se vědci stále jen intenzivně dohadují.

Zpěv má určitě za účel přilákat samičku. Tak to už ve zvířecím, ale i lidském, světě bývá, že se samec snaží samičku něčím oslnit, ohromit, ukázat své přednosti před ostatními, aby si právě jeho vybrala pro zplození potomka. Ukazuje, že jeho schopnosti a geny jsou pro účel pokračování rodu ty nejvhodnější. Ve skupině zpívá vždy jeden, dominantní samec. Jeho projev kromě samičky přiláká i mnoho dalších samců, kteří nezpívají, jen zpěváka tiše doprovázejí a čekají, jestli by u připluvší samičky neměli šanci zabodovat místo velitele.

Stává se, že se v blízkosti doslechu najdou dva dominantní samci, ze dvou rozdílných skupin a potom nastává ta správná zpěvácká soutěž. Je to podvodní koncert, který může trvat celý den. Samci se předhánějí v intenzitě a hlasitosti vyzpívané melodie, která se skládá z táhlých vzdechů a chvějivých a kvílivých tónů. Keporkaci zpívají v poloze hlavou dolů s roztaženými ploutvemi. Nejspíš proto, že zpěvný zvuk vydává keporkak tak, že nechá prohnat vzduch zvláštními komorami, které má uvnitř v lebce a které rezonují. V poloze hlavou dolů je zvuk nejintenzivnější.

Vědci studují písně keporkaků od šedesátých let  minulého století. Tehdy vědec Roger Payne potvrdil, že zvuky samců mají určitou formu, strukturu a ty za sebou několikrát opakují, což byl jev ve zvucích zvířat dosud nevídaný. Začalo se poznávat, že písně keporkaků se vlastně skládají ze souvětí, která tvoří věty a ty obsahují slova. Dalším známým vědcem, studujícím písně keporkaků, je doktor věd Ryuji Suzuki. Ten své studium zaměřil hlavně na to, zda písně jsou pouze libé pro uši samice, nebo zda také přinášejí nějaké informace, sdělení, jestli tedy mají formu jazyka, zda písní keporkak něco konkrétního vyjadřuje. Zvuky jsou ale tak vzdálené našemu způsobu vyjadřování, že není možné tvrdit, že o něčem konkrétním hovoří. Účelem opravdu může být pouze krása různě modelovaného zvuku, který má svá pravidla a řád, aniž by něco konkrétního sděloval.

Vědci též zjistili, že písně všech keporkaků severní populace jsou stejné, rovněž písně jižanů se vzájemně shodují, ale mezi polokoulemi už je rozdíl. Písně v jedné populaci se liší pouze v drobnostech, něco jako naše "nářečí". Trošinku jinak zpívají keporkaci jižní části Tichého oceánu a trošinku jinak keporkaci jižní části Atlantiku. Ale v zásadě zpívají všichni jižní samci vždy stejnou píseň. Každým rokem se do nápěvu dostávají nové prvky, drobné nové melodie, něco se přidá, něco ubere a nový nápěv se rychle naučí všichni samci a opět zpívají jeden jediný nápěv. Znalci zpěvy keporkaků dokáží rozlišit a určit, z jaké polokoule nápěv pochází.

Zajímavý jev nastal kolem roku 1996. Zjistilo se, že v oblasti tichomořských břehů Austrálie se objevili keporkaci z Indického oceánu. Vědci nedokázali říct, zda zabloudění bylo záměrné, nebo to bylo nedopatření. Každopádně, tito samci zpívali podstatně jinou píseň. Nepochopitelné je, že těchto pár ojedinělých novátorů dokázalo změnit staré tradice zažitých nápěvů a další rok už část "starých" samců  zpívala novou píseň a rok poté již všichni samci převzali nové motivy a vytvořila se tak zcela nová varianta písně. Zmatení vědci dodnes netuší proč hrstka novátorů zcela ovládla zbytek zpěváků. Možná, že nové písně byly pro samice natolik zajímavé a lákavé, že ostatní samci, aby vůbec uspěli, museli novoty převzít.

Určitý druh písní keporkaci zpívají i v době lovu a krmení. Tyto písně mají však daleko nižší frekvenci i intenzitu, než písně milostné. Zpěv milostné písně má frekvenci od 20Hz do 10kHz, lovecké písně maximálně 2kHz.

Bohužel, výzkum zpěvu keporkaků nepřináší jen dobré zprávy. Ukazuje se, že keporkaci jsou velice vnímaví k mnoha dalším, nepřirozeným zvukům, které v poslední době v mořích přibyly vinou lidského přičinění. Například  zvukové vlny vysoce výkonných sonarů, využívaných u vojenských námořních lodí, způsobují citlivým uším kytovců bolest a dokonce i krvácení.  Pokud se keporkak ocitne v těsné blízkosti sonaru, může mu jeho intenzivní zvuk poškodit sluch. Ale ani slabší sonarové ozvy, které používají rybářské lodě, nezůstávají bez následků. Keporkaci v přítomnosti sonaru zpívají mnohem déle než obvykle a také hlasitěji. Zdá se, že musejí křičet, aby je bylo na pozadí sonarového hluku slyšet.

Lodní sonary přitom nejsou zdaleka jediným zdrojem nízkofrekvenčních zvuků, jež mohou přehlušit velrybí zpěvy. Podmořské vrty, radiové vysílání na nízkých frekvencích nebo vibrace lodních motorů mění podmořské ticho v nízkofrekvenční vřavu, ve které mohou nádherné zpěvy hrbounů dlouhoploutvých umlknout jednou provždy.

KEPORKAKOVO OHROŽENÍ
Díky komerčnímu rybolovu se za poslední dvě století počet kytovců na planetě neuvěřitelně snížil. Zatímco v 18. století žily více než 2 miliony kosticovců, dnes jich zbývá pouhý necelý milion. Před rokem 1960 vylovili velrybáři keporkaky až téměř k hranici vyhubení. Z původního počtu populace keporkaků zbylo dnes v jižních oceánech pouze 5% a v severních oblastech 30%.

Neslavné velrybaření začalo již v 9. století našeho letopočtu, tehdy Baskové organizovaně lovili černé velryby. Lovili je z člunů a pomocí ručních harpun. Moderní velrybaření v druhé polovině 19. století a hlavně pak průmyslové velrybaření ve 20. století způsobily ve všech mořích světa rozsáhlou decimaci velrybích populací. Silný nátlak veřejnosti na politické činitele a rázné protesty skupin na ochranu životního prostředí, především organizace Greenpeace, vedly k prvním skutečným krokům v rozumné a účinné ochraně velkých kytovců. V roce 1985 nabyl platnosti celosvětový zákaz veškerého komerčního lovu velryb. I když výlov v určitém rozsahu pod záminkou „vědeckého výzkumu“ nebo „zachování tradic lovu domorodců“ pokračuje, populace velryb se pomalu zlepšuje.  Nicméně, lov už zdaleka není pro velryby jediným ohrožením. Co kytovce trápí ve stejné míře jako výlov, je znečištění pobřežních vod. Přináší velrybám infekce, na které umírají vyvržené na plážích.

Osvěta, kterou provádějí různé organizace ochránců přírody, však přináší určité výsledky: většina lidí ve vyspělých zemích raději uvidí velrybu v přírodě nebo si poslechne zpěv keporkaka na CD, než by ho měla na talíři. Země, kolem jejichž břehů keporkaci proplouvají nebo přebývají, si uvědomují, že značné finance mohou získat nikoli jejich výlovem, ale z turistické atraktivity. Navíc, tento přínos je stabilní, zatímco přínos z výlovu velryb je jen otázka času. Tyto země si začínají uvědomovat, že pokud si velryby vyloví, nebo nepodpoří kroky k jejich účinné ochraně, nebudou mít v budoucnu ani co lovit, ani komu cokoli ukazovat.

V Severním Pacifiku bylo kolem roku 1970 pouze 1400 keporkaků. V rámci speciálního projektu byli v letech 2004-2007 keporkaci severní polokoule znovu sčítáni týmem složeným ze stovek vědců. Ti fotografovali ocasní ploutve keporkaků na nejrůznějších místech jejich výskytu a následným porovnáním fotek bylo vyčleněno jedinečných 21 000 vzorů. Toto číslo ukazuje, že se populace keporkaků vzpamatovala z komerčního lovu a je tak naděje, že pokud se podaří tato zvířata účinně chránit,  mohou se jednou rozmnožit až na hranici 125 000 kusů, kteří dříve planetu obývali.



./gal/_obr_k_clankum/r2012tonga2.jpg





./gal/_obr_k_clankum/r2012tonga3.jpg




 
1418938865
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist