Tethys - potápění v pohodě - Šalamounovy ostrovy nejen pod hladinou očima A. Talafúsové

Tethys - zajímavosti a články


 

 Šalamounovy ostrovy nejen pod hladinou očima A. Talafúsové


./gal/_obr_k_clankum/r2012solomons1.jpg




pro Tethys napsala Alena Talafúsová

Cesta na Šalamounovy ostrovy je daleká, předaleká. Zahájíte ji na letišti v Ruzyni v neděli a na šalamounskou loď dorazíte v úterý. Je v tom sice posun času 10 hodin a nějaké to čekání v Brisbane, ale každopádně je to dlouhý. Skousnout útrapy dlouhého přesunu se ale vyplatilo, odměnou bylo opět pohodové potápko, panenská příroda a hodně zajímavé suchozemské putování.

Šalamounovy ostrovy leží severovýchodně od Austrálie, je to jedno z největších souostroví v Oceánii. Zahrnuje téměř 1000 ostrovů a ostrůvků a nespočet míst, které teprve na potápěče čekají. Například kolem východního ostrova Malaita nebo jižního Rennellu, tam to je potápěčsky nedotčené a tam to může být pod vodou hodně zajímavé. My jsme projížděli na lodi Bilikiki malé ostrůvky kousek od hlavního ostrova Guadalcanalu, konkrétně okolí ostrovů Russell a Florida. I tady jsme byli jediná potápěčská loď a mohli jsme vnímat čisté a většinou lidským zásahem nedotčené prostředí. Vláda Šalamounových ostrovů uznává odvěké vlastnictví půdy domorodými kmeny a tak je vlastně každičký kousek půdy v soukromém vlastnictví a to se týká i pobřeží, to se týká i korálových zahrad kolem ostrovů. Stařešina kmene dobře ví, jak hospodařit s mořským bohatstvím a určuje, na kterých místech se letos budou lovit ryby a která místa budou letos odpočívat, aby proběhla obnova. Rozsáhlé korálové porosty tak zůstávají zdravé, houby i gorgonie dosahují ohromných rozměrů, kolem se drží velká hejna kranasů, bodloků nebo chňapalů a tomu všemu dominuje barevný makro život.

Měla jsem radost, že i v této oblasti ještě jsou žraloci. Obávala jsem se, po mé návštěvě Papui Nové Guinei před třemi lety, že u Šalamounů to bude na žraloky podobně chudé, ale viděli jsme docela hodně šedých útesových, potkávali jsme bělocípé i černocípé žraloky a dokonce k nám připlul téměř nadosah nádherný miláček žralok stříbrocípý. Jeho konečky ploutví nádherně zářily a Tomáš úplně nadskočil radostí, když ho uviděl. Na lokalitu Devil´s Highway u ostrova Florida jsme jeli konkrétně na manty. Prý jich tu bývají mraky, to nám potvrdili i domorodci na loďkách. Pasou se těsně pod hladinou, takže je místní sledují z loděk. My jsme měli trochu smůlu, viděli jsme pouze jednu, ale zato to byla pořádná šoumenka. Kroužila nad námi celých 30 minut a mohli jsme si toho majestátního baletu dosyta užít. Často jsme na ponorech potkávali i siby (eagle ray) a také "malé" manty, tedy mobuly. Ty se kromě velikosti od klasické manty odlišují ještě tím, že nemají tak širokou hlavu a díky tomu jsou natažené hlavové ploutve blíž u sebe, než je tomu u mant a působí jako dva ďáblovy rohy (devil ray).

Co je pro tuto oblast zvláštní jsou podmořské sopky. Šalamounovy ostrovy jsou sopečného původu a mnohé sopky jsou dosud činné. My jsme tedy žádnou činnou nezažili a ani jsme pod vodou žádné zvuky neslyšeli, ale instruktorka Kelly nám potvrdila, že občas slyšet jsou. Jednou ráno nás překvapila oznámením, že máme šanci vidět 7mi metrového krokodýla.  Prý se občas skrývá v jedné jeskyni na lokalitě Mirror Pond u ostrova Russell. V jeskyni nebyl a tak jsme s Tomášem odvážně nakukovali do dalších jeskyněk u pobřeží. Krokodýla jsme, možná bohudík, neobjevili, zato jsme objevili nádherné tunely a pukliny, úžasné prostředí s adrenalinovým pocitem krokodýla za zády. Zato avizovaní netopýři v Bate Cave byli. Magickým kaňonem jsme propluli do jeskyně, kde jsme se vynořili a sledovali netopýry, zavěšené na stěnách. Krásné zpestření ponoru.

Asi každý si Šalamounovy ostrovy spojí se známou bitvou z 2. světové války, bitvou o Guadalcanal. Ta proběhla v roce 1942 a tehdy, po 6 měsících bojů, spojenci poprvé nad Japonci zvítězili. Ovšem předtím ztratili 7000 mužů, Japonci na 30 tisíc a bylo potopeno 67 lodí. Oblast hlavních bojů mezi ostrovem Guadalcanal, ostrovem Savo a Floridou se nazývá Iron Botton Sound a je zde to pravé vrakoviště lodí. Ty už jsou za 70 let patřičně porostlé korály a vytváří všemožně barevné sloupy, podpalubí je hustě obydlené drobnými metaříky, netopýrníky a všude jsou krevetky, krabíci, plžíci....

Makro je na Šalamounech obzvlášť velký zážitek. Naši fotografové často strávili na jednom místě půl ponoru, než správně nafotili své objevy. Například neskutečný chlupatý krasavec, malý růžový krabík, skrývající se v záhybech velké sudovité houby. Nesčetněkrát jsem bez výsledku prostudovala několik hub, než jsem přišla na to, kde a jak hledat. Je to totiž půlcentimetrový drobeček. Nebo vějířník modroploutvý (ghost pipefish) tedy kus listu, vlající nad pískem. Zdánlivě nic živého, ale když jeho maskování prokoukneme, zjistíme, že to má tlamičku, očičko, ploutvičky....  Pravé poklady jsme nacházeli na nočních ponorech. To ze svých děr vylézali hadi a štíři, začínaly se hýbat kameny, rozchodily se škeble a ryby se naopak ve světle našich baterek zastavily a pózovaly fotografům.

Loď Bilikiki byla velmi příjemná. Dostatečně prostorná jak v kabinách tak ve společných prostorách, jídlo skvělé, například právě upečené, ještě teplé sušenky mezi ponory vždy zmizely jako když mávne proutkem a ovoce, tedy čerstvé ananasy, papája nebo mango, to bylo nádherné exotické potěšení. A že bylo ovoce čerstvé, to jsme se mohli sami přesvědčit, protože každý podvečer k lodi přijížděli domorodci ve vydlabaných kánoích a prodávali své výpěstky – právě zmíněné ovoce, ale i brambory a různé košťály a hlízy, které ani neznáme, ale z kterých náš kuchař dokázal vykouzlit výborné polévky a přílohy.

Tolik potápění, ale tentokrát bych se chtěla víc rozepsat o našem suchozemském pokračování. Šalamounovy ostrovy, to je jednak panenská příroda, neporušené deštné pralesy bez vykácených ploch, krásné, divoké pláže, ale taky naprosto jiný svět pohodových lidiček. Srovnání usměvavých tváří kdekoli na šalamounské ulici, v obchodě či v restauraci se zamračenými a naštvanými výrazy u nás bylo docela zásadní. Místní jsou možná v některých situacích pro naše měřítka trochu pomalí, mnohdy i trochu nechápaví, ale svým úsměvem nakonec vytvoří pohodu a klídek. My jsme si pro setkání s lidmi vybrali ostrov Malaita a pro poznání panenské přírody ostrov Rennell a naše putování probíhalo zcela v duchu šalamounské mentality a způsobu života.

Infrastruktura na těchto dvou ostrovech je minimální. Na Malaitu se v současné době dá dostat pouze lodí, protože domorodý majitel pozemku, kde je letiště, se rozhodl, že už toho bylo dost a na jeho pozemku už přistávat letadla nebudou... Cestu tam jsme tedy absolvovali na nákladní lodi, o které jsem přesvědčená, že má před sebou ještě tak dvě plavby a pak se potopí. Silně se kymácela, v nákladových prostorách byla po kolena voda, která se s kymácením přelévala ze strany na stranu a v tom všem jsme 8 hodin strávili na batozích mezi nákladem rýže a ananasů spolu s dalšími asi 100 domorodci. Nezdálo se ale, že by to někoho, kromě nás, nějak zvlášť děsilo, prostě normál, vlastně pohodička. Na ostrově samotném je jen jedna, nezpevněná cesta, spojující jednu stranu ostrova s druhou. Většinou se cestuje na korbě Toyoty, která zrovna jede kolem, na malý prostor se vejde i 15 lidí včetně kokosů, melounů a našich batohů. Žádné rozčilování, že prostoru je málo, přiskočí další cestující, všichni mu s úsměvem udělají místo a jedééém. Žvýkají si svůj betel, klid na duši, v srdci mír.

Obyvatelé Šalamounových ostrovů jsou převážně Melanésané, 95% domorodců přešlo ke křesťanství, misionářská aktivita zde byla velmi úspěšná. Základním spojovacím jazykem je tzv. pidjinská angličtina, jakýsi domorodý paskvil angličtiny, ale jinak každý z mnoha domorodých kmenů mluví svým jazykem. Stejně jako na dalších ostrovech v této části světa i zde panuje systém wantok (prvek melanéské kultury). Název je odvozený z anglického "one talk" a znamená vzájemnou spojitost lidí, mluvících stejnou řečí, tedy pocházející ze stejného místa, stejného kmene. Nejedná se o velká společenství, na Šalamounech se mluví 87 domorodými jazyky, takže různých "wantoků" je jak naseto. V praxi to znamená například to, že když se někdo dostane do životních nesnází, ostatní wantokové mu poskytnou přístřeší, stravu a pocit, že někam patří, dokud si on sám neutvoří svůj domov. Může se to zdát jako určité řešení sociálních problémů země, lidé si pomohou navzájem, ale ve skutečnosti to má i svá velká proti, protože stejně tak jako pomoc v nouzi se praktikuje i to, že pokud  wantok dosáhne určitého bohatství nebo pozice, samozřejmě prosazuje zájmy svých ostatních wantoků, což v oblasti státní správy, veřejných služeb, armádě nebo zdravotnictví znamená pohromu. Wantok přináší v určitém smyslu i omezení pro mladé lidi, protože pokud se prosadí, ostatní wantokové jsou ihned připraveni se s nimi o jejich štěstí a úspěch podělit. Například pokud si někdo otevře obchod, jeho wantokové si radostně berou, co se jim líbí. Obchody jsou proto většinou v rukou Číňanů. Šalamouňané ale tento problém nijak neřeší, jsou hrdí na to, ke kterému kmeni nebo místu patří, žvýkají si svůj betel, klid na duši, v srdci mír.

A ještě jednu zvláštnost musím zmínit. Melanésané v této oblasti jsou tmavé pleti různých odstínů a mají hustě kudrnaté vlasy, něco jako černošskou hřívu. Samozřejmě čekáte vlasy černé, a tak vás překvapí, když se na vás usměje černý andílek, který má blonďaté kudrlinky. Nejdřív vás napadne, že má vlasy odbarvené peroxidem, ale není tomu tak. Je to přirozená barva, různě blonďatých kudrnatých kštic na černé hlavě tady běhá nespočet.

Na ostrov Malaita jsme jeli s cílem navštívit domorodý kmen Kwaio, který žije postaru v horách deštného pralesa, je známý svou bojovností, hrdostí a odmítáním cizích vlivů, které nerespektují jejich víru. Ta je založená především na uctívání předků, na víře v posvátná místa pralesa, na odvěkých rituálech. To, že tito Kwaio dosud vcelku urputně odmítají křesťanství a lpí na své víře, to má svou historii. Na začátku 19. století kolonizátoři nuceně odvezli mnoho domorodců jako levnou pracovní sílu a tito lidé se už obvykle nevrátili zpět. Kwaio byli vždy obávaní bojovníci a krutě se mstili za ztrátu svých bližních. A vše vyvrcholilo v roce 1927, kdy se Kwaio postavili proti britskému guvernérovi vybírajícímu daně a zabili ho. Britská odveta byla důsledná, zneuctění a zničení mnohých posvátných míst, poprava vzbouřenců... Od té doby se Kwaio drží v horách a chrání si svou víru a svůj způsob života. Je jich ale už jenom 300, pár rodin. Většina Kwaio již sešla z hor k pobřeží a přijali křesťanství, hlavně z toho důvodu, aby svým dětem zajistili vzdělání, potřebné už třeba jenom k tomu, aby mohli v současném civilizovaném světě lépe hájit práva svého kmene, svých pozemků a vysvětlit ostatním, v čem tkví jejich víra a rituály a proč je pro ně těžké přijmout mnohé obyčeje našeho světa.... My jsme si našli Ronnie Butalu, který je sice už také křesťan a nyní pracuje jako učitel v hlavním městě Malaity Auki, ale pomohl nám se do hor dostat, protože k návštěvě osídlení Kwaio je třeba jejich souhlas nehledě na to, že sami bychom je v džungli nenašli. Tříhodinový příkrý výstup ve vedru mezi hustým porostem deštného pralesa nebyla žádná výletní procházka. Byla jsem ráda, že mi batoh nese jeden z našich Kwaio průvodců. Šel zlehka, bos a vůbec se nepotil. Na mně by se dalo tričko ždímat, občas na omdlení z vedra a funěla jsem za dva.

Když jsme dorazili k prvnímu osídlení, tedy rodině s 10 dětmi, zjistili jsme, že i tito Kwaio již částečně podlehli křesťanskému vlivu. Ženy měly sukně zakrývající kolena, samozřejmě všichni trička i když bylo 35 ve stínu. Tradiční oblečení má být jen minimální zakrytí listy ságové palmy. Řeknete si "nahatí divoši", ale toto minimální oblečení má své – nosit tričko ve vedru je přítěží, nehledě na to, že v látce se mnohem lépe drží různé bakterie, které přináší nemoce. Nahatí divoši jsou vlastně v tom svém prostředí daleko čistší, než my, zablácení a zpocení. Oblečení na těchto lidech mě tedy trochu zklamalo, ale kdo ví, jak žijí, když návštěvu bílých nemají. Nicméně, určité zásady a tabu se stále dodržují i zde a tak jsme měli možnost je vnímat a mnohé pochopit. Prostor, který Kwaio osídlením obývají, je přísně rozdělený na místa, která jsou posvátná, na místa, kde se může pohybovat jenom muž, na místa společná a na místa, kam může vstoupit jedině žena. V podstatě platí to, že muž musí být vždy výš, než žena. Kwaio bydlí v horách a proto i osídlení je vždy stavěno na svahu a jednotlivé domky mají své dané místo. Na místě nejvýš na svahu je domek, kde nikdo nebydlí, tam přebývají duchové zemřelých předků. Schopnost komunikovat s předky mají pouze muži a jenom výjimečně některé významné ženy. Předkové bdí nad životem rodiny a pokud tato dodržuje všechna tabu, jejich život plyne bez problémů. Duchové předků mohou pomáhat, ale i trestat. Hlavní domek, kde všichni pobývají a spí musí zůstat stále čistý a neposkvrněný žádným porušením tabu. Možná se pro nás zdá toto obydlí špinavé, podlaha je pouze udusaná hlína, spí se na pryčnách, ženy hned vedle prasat..... ale ve skutečnosti se velice dbá na čistotu, určitě víc, než v některých civilizovaných domcích. Osídlení v horách je čistší na bakterie, než osídlení Kwaio u pobřeží, kde je více odpadu a kde se  již nedodržují zásady čistoty toalet, pozemku apod.  U Kwaio v horách například nepřichází v úvahu, aby žena, která má menstruaci, pobývala ve společné místnosti. K tomu je určený domek opodál a když má žena své období, odejde na 5 dní bydlet tam. Samozřejmě je tento domek na svahu nejníž ze všech. Pokud prší a cokoli teče shora dolů, na prvním místě je posvátná půda a na posledním půda, kde je menstruující žena. Nepřipadá v úvahu, že byste si jen tak do přírody odskočili si odlehčit. K tomu jsou určená speciální místa, místa pro ženy a místa pro muže, vybraná tak, aby byla nejníž na svahu a neznečisťovala vodu v řece. Voda slouží pouze na pití a očistu. A jestli si myslíte, že to na těchto "toaletách" musí vypadat nevábně, třeba jako na podobných zákoutích u stanových táborů u nás, tak tady je to jinak. Jednak Kwaio nepoužívají papír a i my měli přísný zákaz, lopuchových listů je všude kolem dost a dost. Navíc, tato místa jsou tím pravým potěšením pro kraby a různý hmyz, který se tu doslova pase a v mžiku zlikvidují každý váš ostatek. A jelikož každý den prší, i na tomto přírodním WC je nakonec panensky čisto. Pokud se ale vymočíte jinde, je to průšvih, znesvětili jste půdu a musíte majiteli pozemku dát prase a ten ho obětuje předkům, aby se nezlobili. Ženy mají ještě jedno tabu, když má žena porodit, odejde do pralesa, kde je, úplně nejníž na svahu, schovaná před zrakem kohokoli, malá chýše a tam žena porodí v přítomnosti pouze jedné, k tomu určené pomocnice. V této chýši pobývá 10-20 dní a potom musí ještě projít dlouhou očistou, přes "menstruační" domek, po svahu nahoru, než se, zcela čistá, může vrátit do společného obydlí. Když dítě během této doby zemře, nekoná se žádný pohřeb, žena ho v tichosti pochová a život jde dál.

Hlavní obydlí je pomyslně rozdělené na 2 půlky, dělící čárou je ohniště. V prostoru ke svahu, tedy nejvýš, je prostor mužů a tam žena nesmí vstoupit. Druhá půlka, po svahu níž, to je prostor ženy, kam muž může vstoupit, ale kam obvykle nevstupuje. Pro muže je tabu vstupovat do prostoru menstruačního domečku, do prostor toalety pro ženy a už vůbec nesmí do prostoru, kde se rodí. Pokud toto tabu poruší, musí obětovat předkům prase a projít složitou očistou svého těla i duše, aby byl opět schopný komunikace s předky.

Na straně obydlí, kde spí ženy, jsou také chlívky pro prasata. Prase je totiž velké bohatství každé rodiny a má tedy svou důležitost. Prase je spíš než k jídlu potřebné pro obětování předkům v případě porušení tabu nebo při různých rituálních slavnostech. Prasata je třeba si je pořádně hlídat, protože uznávanou zálibou mužů Kwaio je někomu prase ukrást. Muži dokonce nosí na těle zavěšené řetězy z kroužků ze ságové palmy a každý kroužek znamená jedno úspěšně ukradené prase. Řetězy se dědí z generace na generaci a tak někteří významní muži mají pěkně dlouhé trofeje. Jedná se o jakousi hru, která nutí bojovníky Kwaio být ostražitý a hlídat si svůj majetek.

Přes den Kwaio hospodaří na svých pozemcích, stejně jako všechny ostatní domorodé kmeny na Šalamounech jsou i Kwaio velcí zemědělci a se svou půdou umějí dobře zacházet. Mají vždy rozpracováno několik políček, kde pěstují hlavně brambory a taro, na některých políčkách mají zaseto, na jiných sklízejí, další vypalují a ostatní půda odpočívá, regeneruje. Jejich pozemky jsou rozsáhlé a nikdy se úplně nevyčerpají.

Kwaio dodržují mnohé rituální slavnosti a tím největším je oslava úmrtí předka. Tak jako my slavíme narozeniny, oni slaví smrt. Je to úcta a vzpomínka na zemřelého a tomu, kdo mrtvého pohřbil, pozůstalý syn každým rokem přináší prase jako poděkování za správné uložení mrtvého. Velká oslava je i svatba, kdy muž musí za nastávající ženu zaplatit, obvykle prasetem, nebo řetězem skořápek z mušlí, tradičním platidlem na Šalamounových ostrovech.

Toliko tradice. My jsme mohli při své krátké návštěvě vnímat jen některá tabu a zvyky. Menstruaci jsem naštěstí neměla, takže jsem nebyla vykázána do domku opodál, směla jsem obývat půlku hlavní místnosti a svoji karimatku jsem si pěkně ustlala hned vedle kvíkajících prasat. I toaletu jsem zvládla správně a nemuseli za mě moji pánové obětovat žádné prase. Dokonce jsem se za pozorného dohledu tří doprovázejících dívek i opláchla a napila v říčce.

Celý výlet nás poté, v klimatizované hotelové restauraci Honiary, nutil k přemýšlení o způsobu života těchto a podobných domorodých kmenů o vlivu křesťanství a civilizace na všechny domorodé kultury, o vlivu našich návštěv u těchto lidiček. Vzájemné poznávání jiných civilizací určitě obohacuje jak nás tak i tyto kmeny. Nemyslím si, že by tito Kwaio byli z naší návštěvy nějak negativně ovlivnění. Nejsou to žádní divoši, kteří by poprvé viděli bělocha. Civilizaci znají, již v 19. století mnozí odešli pracovat na různé plantáže, aby vydělali peníze a přinesli do rodiny nože, sekery, střelné zbraně, ale i žiletky, fajfky, tabák... Jejich víra a způsob života jim ovšem nedovoluje žít jinde než ve svých horách. Specifické vnímání prostoru a dodržování tabu je u nich natolik silně zakořeněné, že například návštěva nemocnice, kde je v dolním patře budovy ambulance a lékárna a v horním porodní oddělení, je pro jakéhokoli muže Kwaio nemyslitelná. On nikdy nemůže přijmout ošetření z prostor, které jsou pod ženou, která rodí nebo má menstruaci. Je to v jeho vnímání příliš nečisté prostředí a poruší tím tolik tabu, že se do podobné situace vůbec nechce dostat. Rovněž léky z těchto prostor je třeba nejdříve posvětit a "očistit" od porušení tabu a potom teprve použít. Pokud tyto jejich zásady a víru neznáme, jejich chování nám přijde nesmyslné, ale ve skutečnosti jde pouze o jiné vnímání čistoty, než máme my. Tito lidé nebojují s hladem, díky svým pozemkům a zahradničení jsou soběstační, jejich život je možná zvláště v našem ženském vnímání, k ženě ponižující, ale ve skutečnosti má všechno svůj význam a důvod. Tito lidé se nám často zdají i hloupější, ale to hlavně proto, že nerozumíme jejich řeči a nedokážeme s nimi hovořit o životě a jejich víře. Pravdou je, že kdyby se tito lidé zapojili do civilizace, skončí ve slamech na předměstí, nešťastní, osamělí a předurčení k zániku. Zde v přírodě a u své půdy jsou svými pány a mají svou důstojnost.  Podobně jsem navštívila již několik domorodých kultur, panamské Emberá, papuánské Huli wigmen, malajské Penan, nebo filipínské Batak. V mnohém jsou si velice podobní, ve vnímání přírody,  v poloze muže a ženy, ale i v tom, že tito lidé, i když na fotkách vypadají ve starém tričku a otrhaných kraťasech chudě, jsou bohatí svou přírodou, svou půdou, umí zajistit dětem obživu a naučí je citlivě pečovat o přírodu, uctívat rodiče a starat se o své děti často lépe, než je tomu v jiných, civilizovaných kulturách, žijí hodnotněji, než mnozí ztroskotanci v naší společnosti.

Podobná setkání s lidmi, kteří vnímají život jinak než my a pobývání v panenské přírodě, ať už v neporušeném a zdravém deštném pralese nebo na opuštěných plážích bez lehátek a turistů a třeba i bez piva, jsou pro mne velkým poznáním a dávám jim přednost před sebevíc luxusní relaxací v nějakém turistickém letovisku. Neříkám, že se pak nevrátím ráda do svého prostředí, ke své pohodlné posteli, k lahodnému pivečku a ostatně i k tomu počítači a k městskému shonu, protože to je moje prostředí, stejně tak jako je džungle prostředím pro lidi Kwaio. Nicméně poznat a chvíli sdílet a hlavně pochopit život jiné kultury by určitě měl jednou za čas každý z nás.


./gal/_obr_k_clankum/r2012solomons2.jpg





./gal/_obr_k_clankum/r2012solomons3.jpg




 
1500863576
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist