Tethys - potápění v pohodě - Rozmnožování žraloků

Tethys - zajímavosti a články


 

 Rozmnožování žraloků


./gal/_obr_k_clankum/r2010sharksex1.jpg




napsala Alena Talafúsová

V roce 1985 byl u pobřeží západní Austrálie odchycen žralok černoploutvý, který měřil 82 cm. V roce 2003, byl znovu odchycen na témže místě a měřil 117 cm. Celkem tedy za 18 let vyrostl pouze o 35 cm, což jsou necelé 2 cm za rok. Růst žraloků je velmi pomalý proces a vezmeme-li v úvahu, že žralok černoploutvý je schopný reprodukce až při délce přibližně 1m, je jeho populace nesmírně zranitelná, zvláště pak nekontrolovaným rybolovem.

Je obtížné stanovit rozumné hranice neškodného rybolovu, protože o životě žraloků stále víme velmi málo. Podrobně studovat život oceánských druhů je téměř nemožné z důvodu jejich širokého, pro člověka stěží dostupného životního prostředí. Vědecké studium rozmnožování žraloků je ale velmi důležité, protože stanoví jejich období maximální plodnosti, může vymezit obvyklá místa, kde dochází k páření, kde samice rodí a kde mláďata tráví své první roky života. Ochranou tohoto prostředí umožníme žralokům, aby stačili dodat nové přírůstky a tak nahradili škody, které člověk svým neuváženým konáním způsobil.

Mnoho poznatků o páření, vývoji plodu, samotném porodu a dalším životě žraloků a rejnoků získávají vědci jednak od druhů, které jsou schopné přežít v zajetí akvárií a jednak od druhů, které se zdržují u pobřeží nebo útesů a je možné jejich život sledovat. Vlastně se jedná převážně i o žraloky, se kterými se většinou setkáváme pod vodou my. V následujících řádcích budeme tedy sledovat hlavně ty druhy, které jsou podle stránek www.žraloci.cz nejčastěji pozorovanými mezi českými potápěči.

REPRODUKČNÍ ORGÁNY ŽRALOKŮ

Samice žraloků produkují vajíčka, která samci oplodňují uvnitř jejich těla. Porovnáme-li s reprodukcí kostnatých ryb (ty vypouštějí tisíce jiker a samci je oplodňují mimo tělo samice) je reprodukce žraloků sice jistější co se ochrany plodu týče, ale kostnaté ryby se pojišťují právě miliónem jiker a možností je oplodňovat v kratších cyklech.

Všichni žraloci mají mezi břišními ploutvemi otvor, který se nazývá kloaka. Ze středních záhybů břišních ploutví samců se vyvinuly zvláštní výčnělky, pářící orgány. Každý žralok má dva. Během páření jeden z orgánů vniká do kloaky samice, u některých druhů se zakotvuje zvláštními trny nebo háčky a dovnitř těla vypouští sperma.

Samice žraloků mají jeden vaječník a dvě dělohy. Ve vaječníku se vytváří vajíčka bohatá na žloutek a po aktu páření jsou oplozena. Další vývoj vajíčka v děloze záleží na tom, zda se jedná o druh žraloka, který rodí živá mláďata, tedy druh živorodý (viviparní) nebo druh, který klade vejce, tedy vejcorodý (ovoviviparní).

PÁŘENÍ

Většina druhů žraloků se páří pouze v určitém období, ale jsou i druhy, které se do milostných hrátek mohou pustit kdykoli,  například silky, žralok liščí nebo žralok bělavý, žijící v teplejších vodách.

U některých druhů musí žraloci při hledání partnera podniknout dlouhé plavby, protože samci a samice žijí v rozdílných částech oceánu. Někdy žraloci přijíždějí za samicemi, jindy obě pohlaví podnikají dlouhé přesuny na místa, kde mají společné dostaveníčko. Například žralok mako zvládne cestovat za sexem až 3000 km a uhání průměrnou rychlostí 60 km za hodinu. Žralok měděný migruje i 1300 km a vrací se k páření stále do stejných míst. Žralok citronový každoročně připlouvá si zadovádět ale i porodit do moří kolem Bahamských ostrovů.

Samice některých druhů žraloků se v období páření slučují do hejna, aby samci měli širší výběr, komu dát své geny pro zachování rodu. Například samice žraloka vouskatého žije během roku v mělčinách, samec trochu hlouběji. V době páření, které trvá zhruba 2 týdny, připlouvají samci do mělčích vod za samicemi. V rozdělení teritoria jde tento druh dokonce tak daleko, že samice, které se nechtějí pářit, obývají velmi mělké vody, kam samci zavítají jen ojediněle. Rovněž tak u některých rejnoků se v době páření obě pohlaví spojí do jednoho hejna a samice, které jsou připravené na sex se nakupí do hromad jedna na druhou. Nádherná výzva pro samce. Samice, které se nechtějí pářit se zahrabou do písku. Jasné a srozumitelné. Slučování do hejna je ale stále velká neznámá a žraloci vědce pěkně vodí za nos, protože mnohdy jsou v hejnu pouze samice bez jakékoli přítomnosti nebo pozornosti samců a jinde jsou v hejnech i samci, ale k páření se vůbec nemají.... Neodolatelný náznak chutě se pářit projevují některé druhy rejnoků tlustoocasek, které ve svém dobrém rozmaru otočí ocas nahoru, jako štíři, a takto připravené čekají na samce.

Zajímavé je i zjištění, například u žraloků vouskatých, že se páří pouze během dne. I když jsou tito žraloci aktivní hlavně v noci, sex si vyčlenili na den.

Samotné námluvy a páření je velmi těžké sledovat. U oceánských druhů je to téměř nemožné, ojedinělé a náhodné. U žraloků, které bylo možné při milostných hrátkách pozorovat, byl ale akt námluv a páření vždy podobný. Žraločice dávají samečkům znamení vypouštěním specifických chemických látek, které sameček svými smysly ucítí, které ho přilákají, navnadí,  a patřičně vzruší. Pluje v blízkosti samičky, aby se pokochal její vůní a přátelsky ji okusuje. Zakusuje se jí do kůže za žábrami, do zad, do ploutví nebo boků a může tak způsobit i lehká zranění. Samičky ale mívají kůži v těchto místech až 3x tlustší než samci a zranění obvykle nejsou tak zlá a během několika týdnů se zahojí. Výjimečně se ale může stát, že vzrušený a netrpělivý žralok samičku natolik pokouše, že ta zraněním podlehne. Každopádně, zjizvená samice, to je pro samce známka určité žádané praxe v milostných hrátkách a tudíž se dá i předpokládat úspěšný zásah samičího sperma.

U mnoha druhů se stává, že jednu samičku uhání víc samců, vlastně mezi sebou soupeří a samička má možnost si vybrat. Například tomu tak je u žraloka bělocípého, ale třeba i u manty nebo siby. U žraloka vouskatého samičku občas doprovází dva samci, kdy ten druhý plní funkci jakéhosi dozoru, aby samice neutekla. Mnoho pokusů samců totiž bývá neúspěšných, samička dělá drahoty a nakonec po dlouhé předehře k akci vůbec nedojde. Při studiu žraloka vouskatého u pobřeží Floridy bylo zjištěno, že z pokusů o spáření bylo pouze 8% úspěšných, tedy zakončených kopulací.

Pokud tedy samička projeví o spáření zájem, okusování sílí a začíná mít konkrétní účel, přidržet si samičku ve vhodné poloze pro samotný přenos sperma. Následuje dovádění v  podobě točení, prohýbání, vše za účelem dostat se a setrvat chvíli v poloze, která umožní samci bezpečně zasunout jeden ze svých pářících nástrojů do samičí kloaky. Samci menších žraloků, jako jsou hladkouni nebo máčky, jsou velmi pružní a při páření se celým tělem ovíjejí kolem samičky. Většinou žraloci volí polohu bok po boku, ale někteří se páří tváří v tvář, tedy břicho na břicho. Například rejnoci se doslova zasunou na záda pod samici, nebo siby a manty plachtí prostorem nejdříve synchronně nad sebou a poté se sameček zakousne do křídla samičky, stočí se pod ní a jde se na věc. Někteří žraloci pak na několik minut spočinou v klidu na dně, aby mohlo dojít k přenesení spermatu (většinou útesoví žraloci - žralok bělocípý, černoploutvý..), jiní i při kopulaci pokračují v plavání (kladivouni, žraloci dlouhoploutví, silky, manty a nejspíš všechny pelagické druhy). Samotná kopulace byla ale ve většině sledovaných případů krátká, trvala kolem minuty.

Žraloci mají jednu velkou nevýhodu, musí se stále pohybovat, aby mohli dýchat. Celé námluvy tedy u nich probíhají v neustálém pohybu. A dokonce i ti žraloci, kteří umějí být v klidu na dně a přijímat kyslík pouze otvíráním a zavíráním tlamy, mají při námluvách problém, protože zakousnutím do ploutve samice ztrácí možnost filtrovat vodu a brzy jim dochází dech. Nejenom samice musí být v pohybech a usnadnění páření zkušená, ale hlavně samec se milostným hrátkám musí učit a samice si k sexu vybírají raději zkušené starochy s praxí, než mladé zajíčky, možná dychtivé, ale nešikovné.

U některých druhů, například u žraloka zebrovitého, bylo pozorováno i určité soupeření samců, kdy se jeden samec zakousnul druhému do prsní ploutve a přitisknul ho hřbetem ke dnu. Má se za to, že to je výraz dominance jednoho samce nad druhým, který má přimět toho slabšího k ústupu a přihlížející samici zaujmout ve smyslu vhodnějšího adepta na potomka.

Samice se ale v době páření obvykle spojí s více samci a tak je obtížné zjistit, kdo je vlastně otcem potomka. U žraloků, kteří byli podrobeni dlouhodobějšímu výzkumu a testům DNA, například u žraloků vouskatých na Floridě, bylo zjištěno, že samice se vždy v jednom pářícím období spojily s několika samci a také po roce březosti byli v jednom vrhu potomci několika otců. Samice se tudíž snaží získat různá sperma s cílem, že alespoň něco z toho dokáže vyprodukovat silného jedince k přežití. Zajímavě to ale mají zařízené někteří rejnoci, kdy samec po oplození stříkne do samice ještě tekutinu, která další oplození jiným samcem zabrání. Samice si tedy ještě může zadovádět s jiným, ale potomek je jasně toho prvního.

Samice navíc dokáží aktivní sperma uchovávat ve svém těle třeba i rok a více, k oplození vajíček nemusí dojít bezprostředně po činu. Například pokud mladá samička žraloka modravého získá ke svým hrátkám nějakého plodného, zkušeného fešáka,  dokáže si sperma v sobě hýčkat třeba i rok až do doby, než její tělo dospěje.  Tento fakt ale svého času způsobil mylný závěr, když se samici v akváriu narodilo mládě i přesto, že s ní byly přítomné pouze samice. Mělo se za to, že se jednalo o uchované sperma ještě z doby před zajetím. Teprve výzkum ukázal, že mládě má pouze mateřskou genetickou informaci, tedy že i u žraloků, stejně tak jako u některých jiných zvířat, funguje možnost rozmnožování bez splynutí vajíčka se spermatem. Takto porodila samice kladivouna bronzového, žraloka černocípého, kladivouna tiburo a dalších. Ovšem podobný způsob množení je u žraloků velmi neobvyklý a vznikl pouze výjimečně v akváriu v důsledku nepřirozené situace vytvořené člověkem.

VÝVOJ PLODU

Jen 30% druhů žraloků klade vejce, ostatní druhy rodí živá mláďata. Druhy tedy rozeznáváme vejcorodé a živorodé, ale existují ještě druhy vejcoživorodé, tedy, jak název napovídá, něco mezi.

Ale vezmeme to po pořádku, nejdříve probereme žraloky, co kladou vejce. Vajíčko se v těle matky vyvíjí jen krátkou dobu (například 2-3 měsíce) a poté samice projeví určitou mateřskou péči, jinak u žraloků neobvyklou a částečně vyvinutá embrya v různě velkých a různě tvarovaných zpevněných vaječných pouzdrech klade na krytá místa u útesů, vkládá je do skulin, aby na ně nemohli predátoři. Takto o svá vejce pečují například někteří různozubci. Jiné vejcorodé samice ale vajíčka jen tak vypustí a ty se samy uchycují dlouhými úpony za korály a různé výčnělky na dně. Většinou žraloci nenakladou všechna vejce najednou, například žralok zebrovitý naklade během 3 měsíců vždy po 2-4 vejcích celkem téměř 50 vajec. Tuhé vaječné schránky jsou asi 10-20 cm dlouhé a zárodky se v tomto prostředí živí pouze z vaječného žloutku. Po 1-10 měsících se líhnou  již plně vyvinutí žralůčci.

Stane se, že opuštěné vaječné schránky jsou vlnami vyplaveny na břeh. Rejnoci tlustoocasky kladou hranatá vejce a když domorodci našli vyplavená pouzdra na břehu, považovali je za  "kabelky mořských panen".

U žraloků vejcorodých je větší nebezpečí zániku zárodku v prostředí moře, kde je spousta lačných predátorů. Dokonce se uvádí, že úmrtnost vejcorodých žraloků ještě před narozením je 89%.  Ale na druhou stranu zde může docházet k reprodukci častěji a ve větším množství, než u velkých žraloků živorodých, kde samice nosí svá mláďata v těle obvykle rok, v některých případech i déle. Vejcorodí jsou například máčky, žralůčci, různozubci, kobercovci, žralok zebrovitý apod. Z rejnoků jsou vejcorodí pouze někteří rejnoci z čeledi Rajidae, všichni ostatní rejnoci rodí živá mláďata.

U druhů živorodých je vajíčko opatřeno pouze tenkou membránou a dále se vyvíjí v těle matky různým způsobem. U každého zárodku je vaječný žloutek, u čistě živorodých žraloků se tento časem přemění v jakousi placentu, podobnou jako u člověka a  zárodek je spojen s tělem samice "pupeční" šňůrou, upevněnou na postranní čáře  a čerpá živiny od matky. To je tedy druh viviparní, tedy živorodý. Tento vývoj plodu probíhá u většiny žraloků pozorovaných českými potápěči, například u kladivounů, žraloků útesových, silky, bělavého, černocípého, dlouhoploutvého, stříbrocípého apod.

Pokud se v těle matky nevyvine placenta a zárodek čerpá živiny pouze ze svého žloutkového vaku, který má připevněný k tělu, s matkou tedy není nijak spojen, potom mluvíme o druhu ovoviviparním (vejcoživorodém). Ovoviviparní jsou například žralok písečný, tygří, bílý, žralok mako, vouskatý, kytarovci, liškouni, ale i žralok velrybí nebo manty, siby a trnuchy. U některých druhů se v děloze vytváří navíc jakési mléko, které mláďata vyživuje, když spotřebují svůj žloutek. Například je tomu tak u tygřího žraloka nebo u trnuch.

U několika druhů vejcoživorodých žraloků  probíhá dosti dramatická situace, dochází k nitroděložnímu kanibalismu. Jde o druhy z řádu obrounů, například žralok mako, nosatý, bílý, žralok písečný, liškouni, ale třeba i manta nebo hladkoun psí. Zárodky nejprve spotřebují svůj žloutkový vak a poté získávají potřebné živiny požíráním neoplozených vajec, která matka neustále produkuje. Tento jev, požírání vajec, se nazývá oophagie a z výše uvedených žraloků probíhá u všech, kromě žraloka písečného. U něj dochází navíc k embryophagii, tedy  k pojídání slabších sourozenců tím nejsilnějším. V tomto případě potom v těle matky zůstanou jen dva nejsilnější jedinci, v každé děloze jeden. Mláďata, která se živí vejci nebo slabšími sourozenci jsou velmi aktivní, o vajíčka musí s ostatními bojovat, velmi brzo mají zcela vyvinuté zuby, postranní čáru a další smyslová tělíska a jsou maximálně útočná.

O nitroděložní kanibalismus se vědci velmi zajímají a není divu, protože výsledky jsou překvapující. Porovnáme-li váhu novorozených žraločích mláďat u druhů, které se živí výhradně žloutkovým vakem a druhy s nitroděložním kanibalismem, tak nárůst váhy a délky plodu se v průběhu vývoje podstatně liší. Mláďata, živící se pouze svým žloutkem, jsou zhruba 50-70 cm dlouhá a v počátcích svého života velmi zranitelná od mořských predátorů. Uhájit si své místo na světě se musí teprve učit. Naproti tomu novorozenec, který už vlastně v těle matky musel o svou potravu bojovat, je obvykle metr dlouhý, dravý, silný a je daleko lépe připravený čelit nástrahám nepřátel, kterých má ale díky své velikosti podstatně méně než menší druhy.

Úplně první popsal výživu žraločích zárodků řecký filozof Aristoteles, který žil ve 4. století před n.l. Ke svému studiu používal hladkouna psího, který je vejcoživorodý. Aristoteles objevil žloutkový vak a byl schopný stanovit rozdíl mezi živorodým a vejcorodým žralokem. Francouzský vědec G.Rondelet publikoval v 16. století knihu o oceánských rybách, kde uvedl i Aristotelův namalovaný obrázek žraloka spojeného s mládětem pupeční šňůrou. Další významnější studium vývoje plodu žraloků přišlo až v roce 1673 od dánského anatoma N.Stena a potom až v 19. století německým zoologem Johannesem Müllerem. Důležité je, aby se veškerý život žraloků sledoval v jejich přirozeném prostředí. V zajetí se často stává, že chycená březí samice potratí, zvláště pelagických druhů. U různozubce lze například v zajetí pozorovat naprosto jiné chování, samice v přirozeném prostředí pečlivě ukládá svoje vejce do různých skulin, ale v zajetí pouze vejce vypustí a  často tato svá vejce později i sežere.

Vývoj plodu, tedy doba březosti samice, je různá podle druhů, obvykle trvá rok, někdy je ale samice březí i dva roky. Doba březosti se i u stejných druhů liší podle toho, kde se žralok vyskytuje. Vše záleží na teplotě vody, výživě i velikosti samice a tedy velikosti plodu. Mladé samice většinou rodí menší mláďata, jsou tedy březí i kratší dobu. Například u žraloka černoploutvého je cyklus reprodukce velmi odvislý od místa výskytu. Stává se, že v teplých vodách je březí pouze 7 měsíců a stihne se spářit dvakrát do roka, ve studenějších oblastech vývoj plodu trvá i 16 měsíců a tudíž je cyklus reprodukce dvouletý.

Zajímavý je i fakt, že právě z tohoto důvodu se těhotné samice žraloků šedých útesových nebo jiných pobřežních žraloků shlukují v mělčinách v teplé vodě, která vývoj plodu urychluje. Navíc, samice se v hodně mělkých vodách sdružují také proto, že do mělčin samci nevplouvají a tudíž zde samice nachází sexuální klid v období, kdy po páření netouží.

U většiny druhů samice po porodu potřebují nabrat sílu a tak se znovu spáří až druhý rok, někdy i déle. Třeba samice žraloka mako je březí minimálně 15 měsíců a poté si dává téměř dva roky pauzu. Dožívá se asi 25 let a za svůj život stačí porodit jen zhruba 6x.

POROD

Někteří žraloci rodí ve volné vodě hlubokého moře, ale většina žraloků, i těch pelagických, přijíždí rodit do pobřežních lagun, kde mladí žraloci tráví první měsíce svého života. Zde se mohou ukrýt do útesů před predátory, zde mají dostatek potravy a jsou v teplejší vodě, která podporuje růst. Velmi často se stává, že se žraloci vrací rodit na stejná místa, kde sami přišli na svět.

Mláďata se rodí v dokonalé podobě svých rodičů. Jsou jejich zdrobnělinou. Přichází na svět ocasem napřed, hlava je chráněna do posledního momentu tělem matky. Ty druhy, které mají na těle něco ostrého jsou uzpůsobené tak, aby matku při porodu nezranili. Pilonosi mají ostny na rypci měkké, pevně přiklopené a obalené ochrannou blánou, kladivouní hlava je pružná, poddajná, trny na ocase trnuch jsou měkké a neuškodí a stejně tak samice parejnoků mají při porodu ve svém ocase zastavenou tvorbu elektřiny, aby neporanily mládě. Zajímavě přichází na svět mladá manta. Je srolovaná jako rohlík a teprve ve vodě se rozvine do celé šíře. Manta rodí při hladině a sice tak, že prudce a rychle vymrští mládě z těla. Bylo pozorováno, jak vyletělo až nad hladinu. Ale ne každá samice má porod rychlý, například žraločice bělocípá rodí za točivých pohybů celého těla i několik hodin.

Množství mláďat v jednom vrhu se podstatně liší druh od druhu. Některý žralok porodí jedno mládě, jiný třeba i sto kousků. Záleží i na velikosti jednotlivých druhů, prvorodičky mají slabší vrh než zkušené samice.

Žralok písečný porodí každý druhý rok pouze dvě mláďata. Útesoví žraloci nosí průměrně 3-4 mláďata. Žralok bělavý, silky, černocípý, stříbrocípý nebo Perezův rodí kolem 7 mláďat. Kladivoun bronzový přivede na svět 20-40 mláďat. Žralok tygří může porodit až 80 přírůstků v jednom vrhu a třeba žralok šedý dokáže i 100 mláďat. Jsou záznamy o žraloku modravém, který měl 134 přírůstků. A jistě nikoho nepřekvapí, že žralok velrybí může mít až 300 dětí v jedné radosti.

Délka novorozenců je samozřejmě závislá od délky matky, ale v mnoha případech i od způsobu výživy. Máčky, které v dospělosti dosahují sotva jednoho metru, nemají po vylíhnutí ani 20 cm. Mláďata, které vyživuje matka, nebo ta, která se živí pouze svým žloutkem, dosahují průměrně 40-70 cm. Dravci, kteří si přilepšují neoplozenými vajíčky nebo dokonce slabšími sourozenci, dosahují délky kolem 1 m.

ŽIVOT MLADÝCH ŽRALOKŮ

Žraloci se o svá mláďata nestarají. Ti, kteří se líhnou z vajec, ty matka opustí v době, kdy vejce naklade. Mladí žraloci živorodých druhů ihned po vylíhnutí odplují od samice a od té doby jejich spojení s matkou skončilo. Druhy, u kterých probíhá nitroděložní kanibalismus, dokonce rychle odplouvají od svých maminek i proto, že hrozí nebezpečí, že je tyto ihned po porodu sežerou. Stává se také, že velcí žraloci, například stříbrocípý nebo kladivoun velký, sledují březí samice menších druhů nebo třeba březí siby a čekají, kdy začne samice rodit, aby ihned tu bezbrannou lahůdku sežrali.

Novorození žraloci přicházejí na svět již plně vybavení, vše funkční, včetně zubů, postraních čar a Lorenziniho tělísek. Někteří mladí žraloci jsou trochu barevnější než jejich rodiče, například mají na těle výraznější skvrny a hnědší zbarvení, což jim umožňuje lépe se ukrýt v útesu. Když vyrostou, zesílí a začnou se pouštět mimo útesové úkryty, jejich výraznější zbarvení zmizí.

Některá mláďata, například žraloků hedvábných, nebo žraloků černoploutvých, přiberou za první rok života 25-30 cm, čímž rychle zmenší nebezpečí útoku větších predátorů. Žralok mako roste velmi rychle, v prvním roce dokáže nabrat až 60 cm. Obvykle žraloci rostou rychleji v prvních dvou letech života, v dalších  však už jenom o 2-5 cm, vše záleží  na prostředí, kde se pohybují, na potravě, na genech od rodičů apod.

V úkrytech útesů žijí mladí žraloci dokud nedosáhnou určité velikosti, která jim dovolí pustit se do světa bez obavy napadení většími predátory. Obvykle to bývá jen několik měsíců, ale někdy i dva až tři roky. Faktem ovšem je, že u mnoha druhů je úmrtnost mláďat v prvním roce života 60-90% způsobená ať už mořskými predátory, nebo lidmi. Tedy jinak řečeno, pouze 30% mláďat přežije první rok života.

Reprodukce jsou žraloci schopní, když dosáhnou zhruba 2/3 délky dospělého jedince. U některých druhů vývoj do dospělosti  trvá 5-7 let (žraloci černocípí, píseční, tygří, mako nebo modraví) u jiných třeba 18-20 let (žralok bělavý nebo měděný).

Neznamená to ale, že samice, která není schopná reprodukce, se nemůže pářit. I mlaďoučké žraločice touží po sexu a sbírají dovednosti a mladí žraloci jsou natěšení i když oplodnit ještě nejsou schopní. Připomeňme si i šikovnost žraločice modravé, která dokáže aktivní sperma ve svém těle uchovat třeba i rok až do doby, než dospěje.

U všech žraloků platí, že samci dospívají dřív a při menší velikosti, zároveň ale z různých pozorování vyplynulo, že samice mívají delší život.

Stanovit přesně délku života žraloků je nemožné. Většinou se jedná pouze o odhady, o studia z náhodných vylovení zemřelých žraloků, žraloků zabitých rybolovem apod. Má se za to, že větší žraloci, běžně pozorovaní potápěči, se dožívají zhruba 25-40 let. Ovšem jsou i výjimky, vědci jsou přesvědčení, že například žralok černocípý žije obvykle jen 12 let, ale žralok tygří nebo liškoun obecný se mohou v mořích prohánět i 50 let. Až potkáme žraloka velrybího, představme si, že bude filtrovat plankton třeba ještě i za 100 let.

Samice žraloků, se kterými se většinou my setkáváme, přivedou za svůj život na svět cca 40 mláďat. Některé druhy tak plodné nejsou a dají život pouze 20 žralokům, například žralok písečný, bělocípý, černocípý nebo manta. Některé druhy, které mají větší počet přírůstků v jednom vrhu mohou moři dát i 300 přírůstků (kladivouni, žraloci vouskatí, žralok tygří...) Kolik dětí za svůj život porodí samice žraloka velrybího při věku 100 let a nárůstu 300 kousků v jednom vrhu si  neumíme spočítat, protože nikdo neví, kolikrát samice za svůj život porodí. Každopádně ale je třeba vzít v úvahu již zmíněný fakt, že pouze 30% novorozenců přežije první rok života a přičteme-li k tomu další nebezpečí, které žraloka v životě čekají, přírůstky zdaleka nestačí populaci žraloků udržet. Bohužel, žraloci se v tomto směru nemusí tolik obávat mořských predátorů, jako především člověka.

OHROŽENÍ

Rybáři znají místa, kde samice obvykle rodí mláďata a často této situace využívají. Prohledávají možné úkryty a mladé žraloky loví, což ovšem samozřejmě vede k tomu, že je usmrtí dříve, než mohou dosáhnout reprodukce. Podobným způsobem rybáři čekají na březí samice, které v určitém oslabení přijíždějí ke břehu a i ty usmrtí ještě před úspěšným porodem. V neposlední řadě mladé žraloky v jejich školkách ohrožuje i znečišťování pobřežních vod a další a další zabírání pobřeží turistickou výstavbou.

Velkou nevýhodou pro množení žraloků je ale fakt, že mnoho druhů dosáhne dospělosti, tedy schopnosti rozmnožovat se, až když jsou téměř stejně velcí jako dospělí jedinci a jelikož rostou pomalu, je nebezpečí, že budou zabiti dříve než se rozmnoží, velmi reálné.

Poznatky vědců o délce žraloka, ve které dosáhne dospělosti, jsou velmi důležité, protože na základě toho může být vydán zákaz hubení žraloků toho kterého druhu do určité délky. Může docházet ke kontrolám rybářských lodí jak velké úlovky žraloků na své lodi mají. Nicméně, získat přesná fakta je stále u některých druhů naprosto nemožné a mnohé informace jsou velmi nepřesné. Zato poměrně přesná je informace, že člověk ročně zabije až 100 miliónů žraloků.






 
1539978171
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist