Tethys - potápění v pohodě - AZORY - nejlepší potápění v Evropě

Tethys - zajímavosti a články


 

 AZORY - nejlepší potápění v Evropě


./gal/_obr_k_clankum/r2010azory1.jpg

Žralok modravý - Blue Shark - Prionace glauca - foto Patrik Janda


napsal Tomáš Kotouč pro časopis Buddy

Napsat o něčem NEJ je vždy riskantní a autor si koleduje o usvědčení z neznalosti či přehánění. I když takovému štulci bych byl nakonec rád, vždyť podvodního života nám už v Evropě mnoho nezbylo a každá dobrá zpráva je vzácná. Ale Azory jsou těžkým soupeřem. Kde jinde lze v Evropě pozorovat až 50 mant najednou, nechat se očichávat přátelskými žraloky, či proplouvat nekonečnými hejny barracud, tuňáků a zlaků nachových?

Letošní potápěčskou expedicí na Azory jsem trochu riskoval. Za léta prohánění se s kytovci jsem také toužil stále víc si tu normálně zapotápět. Z vyprávění jsem znal legendární lokalitu Princess Alice s rezidentní početnou skupinou mant chilských a hejny ryb. Ale na komplexní expedici mi to přišlo nějak málo. I s ohledem na fakt, že na Princess Alice je to z Madaleny 90km nafukovacím člunem a počasí musí být tudíž perfektní a moře bez vln. Jinak byste to tam a zpět během jednoho dne se dvěma ponory na místě zkrátka nestihli.

Při křižování místních vod za vorvani a plejtváky, jsem na Azorách několikrát na hladině žraločí hřbet pozoroval, dvakrát se jednalo zcela jistě o kladivouna obecného a několikrát pravděpodobně o žraloka modravého. Tušil jsem, že se tu musí vyskytovat i žralok mako. Někdy v roce 2008 jsem začal přemlouvat majitele místní báze, jestli nechce zkusit zakrmit. Předal jsem veškeré informace nabyté v Jihoafrické republice u Waltera Bernardise a Rolanda Mauze a čekal. Loni jsem se dočkal. Frank zakrmil z lodě na lokalitě, která se jmenuje Baixa Condor a kde místní rybáři žraloky nejčastěji vídávají. Jedná se o podmořskou horu s vrcholem cca 100m pod hladinou a nesmí se zde provozovat hlubinný rybolov. Bingo! Žraloci připluli a Frank mi poslal velmi nadějné fotografie žraloků těsně pod hladinou prohánějících se kolem člunu. V srpnu 2010 jsem za azorskými žraloky vyrazil.

Tak opět Azory a tentokrát nejen se šnorchlem, ale s kompletní potápěčskou výstrojí. Těším se na změnu. Těším se na Azory, na ten klid, na to azorské ustrnutí v čase někdy v 19. století, na víno a sýry, opálené drsné lidi, na nejmodřejší moře na světě s viditelností 60m, na pohled na horu Pico s prstencem mraků pod vrcholem a rudou barvou při západu slunce. Safra, tady si umím představit žít...

Je super předpověď a tím pádem vyrážíme na Princess Alice. Moře jako zrcadlo, řídí starý známý Fernando, který se ještě stále nenaučil anglicky, zato břicho hubnoucího Franka plynule přechází na Fernanda. Čeká nás minimálně 2,5h jízdy, pokud nepotkáme cestou něco zajímavého. Stelu si na dně člunu pelech z neoprenů jak orangutan své hnízdo a zkouším usnout. Zbytečná práce, pořád je na co koukat. Prohánět se po moři na Azorách to je jak exkurze do atlasu kytovců. Nejprve velká skupina delfínů kapverdských a teď ještě větší delfínů skákavých. V dálce vyskočil mladý vorvaň. Asi po dvou hodinách jízdy nás zastavují velké ryby vyskakující z vody. Září kovovou modří a mají žluté ocasy. Co to je? Doradas, říká Fernando. Nebo taky mahi mahi, česky Zlak nachový. Zastavujeme a hejno ryb krouží kolem člunu. Strkáme kamery a foťáky z člunu pod hladinu, do vody se bojíme, že by se ryby rozprchly. Nakonec skáčeme za rybami a žasneme, že zůstávají. Krouží kolem nás na dotek a dokonce se mi zdá, že v nich vzbuzujeme zvědavost. Když začnu kopat nohama o hladinu, připlouvají blíž. Neuvěřitelné chování jinak extrémně plachých ryb. Ani jsem netušil, že se občas vyskytují v hejnech, dosud jsem je pokládal za solitérní predátory. Za 17 let potápění jsem viděl mahi mahi jedinkrát, bylo to na Malpelu a zážitek trval několik sekund. Nyní jsme si užívali těchto klenotů do omrzení v počtu několika set jedinců.

Ale je třeba opustit mahi mahi a pokračovat na Princess Alice. Vzdálenost lokality neumožňuje příliš narušovat časový harmonogram. Jsme na místě. Kotví zde ještě jeden člun, ale potápěči se právě vynořují na hladině, tak budeme u Princezny sami. Bát se, že manty nebudou, je zbytečné. Jsou na hladině všude kolem člunu, nádherně olivově zelená prostěradla. Chcete-li se pokochat nádherou pohybu mant chilských na Princess Alice, zadejte si na YouTube do vyhledávače „The Treasure of Princess Alice“, video je v HD rozlišení.

Princess Alice je skutečně lokalita hodná přívlastku middle of nowhere. Podmořská hora uprostřed Atlantiku s rozeklaným vrcholem zhruba 35m pod mořskou hladinou. Je ostudou Evropy a Portugalska, že se zde stále smějí lovit ryby. Tato lokalita je neuvěřitelným klenotem a opravdu asi nejlepší lokalitou Evropy. O to víc bolí, že kromě potápěčských člunů křižují přímo nad lokalitou dvě rybářské lodě a muži na palubě s železnou pravidelností tahají jednoho tuňáka za druhým. Mantám asi přímo neškodí, ale hluk jim vadit musí. Potápěčské člunu jsou ukotvené s vypnutými motory, ale rybářské lodě brázdí své pole jako kombajn. Frank tvrdí, že status rezervace je na cestě, ale vše trvá příliš pomalu.

Skáčeme do vody a já mimořádně bez foťáku. Teprve po příjezdu na Pico jsem zjistil, že jsem zapomněl přibalit ramena k bleskům a než bez blesků, to raději vůbec. Naštěstí je tu Patrik Janda se svým Nikonem D300 a tak jen doufám, že mě v dokumentaci úspěšně zastoupí. Mířím si to nejprve na dno, nejsou silné proudy a tak se odvažuji dále od kotevních lan. Manty se sice zdržují od hladiny do 15 metrů, ale ty si nechám na konec. Kdysi bývala na Princess Alice rezidentní populace žraloků galapážských, dokonce existují fotografie z relativně nedávné doby, ale domnívám se, že zde již nežijí. Rybáři a možná i potápěči, je buď vyhubili a nebo vypudili přílišným ruchem. Lokalita je velmi izolovaná a v podstatě malá. Ale přece jen se odvažuji pod 40m a hledím do hlubin, zda nějakého galapážského nespatřím. Možná zde žijí, ale vyskytují se hlouběji než je pro ně obvyklé. Možná... Ale pozoruji Murény obecné, které si pamatuji z počátků mého potápění ze Středozemního moře, proplouvám početným hejnem menších barracud a vidím též několik obrovských kranasů Seriola dumerilli, kteří dorůstají 190cm a váhy 80kg. Ale je čas vydat se za mantami, které vidím neustále proti hladině.

Tak Manta chilská, jedna z největších mobul. Dorůstá rozpětí ploutví až 3,5m a váhy 350kg. To je již průměrná velikost manty velké Manta alfredi. Dumám, zda je to stejný druh, jaký vídávám na Galapágách či Kokosovém ostrově, ale nejsem si jistý. Rozhodně mám pocit, že tak nádherně zelené hřbety jako tady, manty z východního Pacifiku nemají. Ale to neznamená, že nejde o stejný druh! Kdo ví, napiště mi. Jsou prostě nádherné a vůbec se nebojí potápěčů. Hora je jejich magnetem a nikdy se příliš nevzdalují. Tuším proč. Moře se tlačí proti hoře a voda z velkých hloubek plná živin se zde dostává výš. Je to jedno z mála míst, kde v čistých azorských vodách mohou manty nalézt dostatek potravy. Zkouším je spočítat. Někdy jich vidím jen pár, ale pojednou se objeví neskutečná letka a já počítám... 38 mant najednou!!! A to určitě nevidím všechny. Na Princess Alice je opravdu padesát mant. Všímám si, jak moc je asi trápí velcí štítovci. Po jejich přisátí zůstávají na mantách obrovské jizvy, kůže zbavená pigmentu, někdy i krvavá zranění. Kdysi jsem četl, jak potápěči noži zabíjeli štítovce přisáté na mantách na ostrovech Soccorro v Mexiku. Manty údajně projevovali potápěčům viditelnou vděčnost. Jak, to už článek nezmiňoval. Máme ale takto zasahovat do přírody? Myslím že ne, bohatě stačí, že se zde potápíme a tím trochu rušíme.

Druhý ponor na Princess Alice probíhá úplně stejně. Dno již nechávám dnem a v deseti metrech si užívám devadesátiminutový ponor s nádhernými tvory, kroužícími ladně kolem nás.

ŽRALOCI

Člun, Fernando a nový člověk, místní divemaster z Německa Klaus. Vidím, že poloshnilých ryb jsou plné soudky, tak snad to dopadne dobře. Baixa Condor je oblast zhruba v polovině cesty na Princess Alice a tak se ani nenadějeme a jsme po hodině a půl :-) na místě. Klaus začíná svoji práci, míchá rybí maso s vodou a voňavý mix vylévá do vody. Briefuje svůj názor na průběh celé akce a nám nezbývá nic jiného než důvěřovat. Nikdo z nás se se žraloky modravými nikdy nepotápěl, tajně doufáme, že se objeví i mako. A skutečně, po pár minutách se objevuje u člunu první žralok. První parta do vody, velí Klaus. Přidělil jsem se do druhé a tak z člunu pozoruji co se bude dít. Potápěči se rozprchli do všech stran a já z člunu žádného žraloka nevidím. Doufám, že tam někde jsou. První skupina vydýcháno a jdeme my. Klaus radí, držte se všichni u člunu, žralok modravý je plachý, musí dostat prostor dostat se k návnadě. Visíme na lanech pod člunem snad 45 minut a za tu dobu se kdesi v dálce snad třikrát mihnul malý modravý. Ajajaj, to bude bída, říkám si. Ale nakonec přece jen... Připlouvá odvážlivec, který nehledí na potápěče a zakusuje se do návnady. Sláva! Z metrové vzdálenosti pozoruji krásného modrouše jak cloumá krmičkou a snažím se pochopit povahu tohoto druhu a jak na něj. A mám pocit že to vím. Jojo, těším se na příští ponor, myslím, že to půjde.

Jsme na břehu a povídám si s Frankem. Musíme mít jiné ryby, chce to jenom tuňáka nebo bonito, nejlépe filety, nemá rád kosti a je to mlsoun. Odcházím do sámošky a kupuji plastový koš na tuňáka na příští den.

Ten den je tu a my jsme opět na Baixa Condor. Odstavujeme Klause do role pozorovatele a vše si řídíme sami. Pod člunem je standardní návnada, ale na boku člunu, zpola z vody, se houpe můj nový oranžový koš a v něm naporcovaný krásný bonito. Připlouvají žraloci a míří neomylně ke koši. Jdeme do vody, říká Klaus. Ještě ne, oponuji, musíme je nechat pořádně zažrat a tím otupíme jejich plachost, teprve potom za nimi skočíme. Nakonec máme pocit, že žraloci vlezou do člunu. Teď. Jsem ve vodě, rozhlížím se a vidím najednou 5 žraloků modravých, kteří se vůbec nebojí a věnují se návnadě. Od počátku mě na nich cosi fascinuje. Jsou nádherně štíhlí a hřbety mají opravdu modré. A to obrovské černé oko! Nevím proč, ale ze žraloků modravých prostě nejde strach, i když se pod člunem objevuje i dvoumetrový jedinec. Připomínají ochočené psy, kteří vrtí ocasem s vidinou lahůdky od páníčka. Beru si z koše kus bonita a nabízím modroušovi. Otevírá tlamičku, ale já cukám. Znovu a znovu modrouš sklapne naprázdno, ale vůbec ho to neštve a točí se kolem mě jako baletka. No to je sranda, začínám být do těchhle žraloků fakt zamilovaný. Ale to je začátek. Můj modrouš konečně dostává rybu a protože se tím pádem stávám páníčkem, zůstává se mnou. Otírá se mi o nohy, rýpe čumákem do ruky, strká nos do jacketu a prostě, nemůžu si pomoci, vrtí ocasem. Nejsem v tom sám, asi to je náhoda, ale přesně kolik je potápěčů ve vodě, tolik je tu modroušů. Honza Beneš se zapomněl s rybou v ruce a nehybně leží na hladině. Jeho modrouš, který si doteď drbal břicho o jeho lahev to vidí, připlouvá k ruce a opatrně a jakoby něžně vytahuje rybu z Honzovy ruky. Honza teprve teď zpozoruje žraloka – skoro se topím smíchy. Jarda s kamerou má taky svého. Právě ho učí jak správně hrát ve filmu nebezpečného žraloka. A jeho modrouš se učí neuvěřitelně rychle. Strká do domeportu čumákem a dokonce (možná přece jen příliš něžně) kouše do světel.

Je čas, mávám svému modroušovi a lezu do člunu. Panáčkuje, vrtí zase ocasem a... pod vodou je těžké to poznat, ale asi mu ukápla slza. Hlava mi to nebere. Zvláštní zážitek. Co to je za ryby? Nebreč, příští rok jsem tu zas, čeká mě mako. Ale doufám, že tu budeš i ty.


./gal/_obr_k_clankum/r2010azory2.jpg

Manta chilská - Chilean Manta - Mobula tarapacana - foto Patrik Janda



./gal/_obr_k_clankum/r2010azory3.jpg

Zlak nachový - Dorado - Coryphaena hippurus - foto Patrik Janda


 
1513367457
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist