Tethys - potápění v pohodě - Andamanské ostrovy - expedice nekončí

Tethys - zajímavosti a články


 

 Andamanské ostrovy - expedice nekončí


./gal/_obr_k_clankum/r2008andamany1.jpg

Manta velká na Narcondamu na lokalitě Lighthouse Wall


text a fotky: Tomáš Kotouč

V létě 2006 mi zavolal kamarád Martin Vrtiška z Happy Divers a zeptal se mě: "Jel by ses potápět na Andamanské ostrovy?"  Chvíli jsem tápal kam upadl můj naštěstí outdoorový mobil a pak odpověděl. Jel! Martin mě doslova šokoval. Umím si představit potápění téměř všude, sám organizuji expedice po celém světě, ale na Andamany jsem si nikdy netroufl. A dobře jsem věděl proč.

Andamanské a Nikobarské ostrovy patřící Indii mají mnoho tajemství, starých jak desítky tisíc let, tak i novodobých. Dávná historie se stále pohybuje v oblasti více či méně pravděpodobných teorií, nastíním ty nejznámější a nejvíc pravděpodobné. K osídlení ostrovů došlo před 20 až 60 tisíci lety po pravděpodobném pevninském mostě z území dnešní Barmy. Ale kdo je osídlil! Černoši!!! Nádherní malí lidé vysocí kolem 140cm, pravěcí sběrači a lovci, zázrační poslové úsvitu druhu Homo sapiens. Vědci předpokládají, že tito lidé jsou poslední potomci první migrační vlny z východní Afriky, která byla následně vyhubena vlnou druhou, již "jiných" lidí. Druhá teorie je ještě fantastičtější. Předpokládá dvě nezávislá ohniska vzniku lidského druhu! To hlavní ve východní Africe, ale minoritní kdesi na území dnešního pomezí Číny a Mongolska. A posledními lidmi z druhého evolučního kotle mají být právě Andamanci!

Před příchodem prvních anglických kolonizátorů obývali ostrovy v počtu asi 7.000, ale běloši přinesli své tradiční zbraně, nemoci, alkohol a úžasnou západní civilizaci a tato smrtelná kombinace domorodce téměř vyhubila. Z osmi tzv. Velkých Andamanských kmenů dnes přežívá pouhých 27 lidí na ostrově Strait, z nich jsou pouze dvě děti. Jsou plně závislí na podpoře, odsouzeni ke ztrátě tradičních znalostí, které fungovaly desítky tisíc let a jejich počet již nezaručuje dlouhou existenci. Dalším kmenem jsou Onge, kteří jsou někde napůl mezi historií a současností. Obývají ostrov Little Andaman, bohužel se stovkami indických přistěhovalců, kteří mění ostrov zemědělstvím a budováním vesnic. Onge již většinou používají oděv, ale doposud se živí tradičním způsobem, hlavně rybolovem a sběrem. Jejich počet se v současnosti pohybuje těsně pod stovkou a bohužel má spíš klesající trend. Na závěr alespoň trochu optimismu. Zbylé dva kmeny Jarawa a Sentinelese dosud relativně prosperují. Rozhodně nedotčeným životním stylem a zdá se, že i silou populace. Dohromady žije těchto lidí pravděpodobně kolem pěti set a je pravděpodobné, že jich vlastně nikdy nebylo více. Jarawové jsou ale ohrožení silnicí, která vede přes jejich rezervaci ostrovem Middle Andaman, v posledních letech začínají u silnice postávat a žebrat a stále více dochází ke kontaktům s Indy. Nadějí je zvažované zrušení silnice a nedotknutelnost hranic rezervace. Největšími hrdiny a naprostými rezistenty vůči okolnímu měnícímu se světu jsou však Sentinelese. Obývají poměrně malý ostrov North Sentinel a jsou možná posledními nikdy nekontaktovanými lidmi naší planety. Je to o to víc neuvěřitelné, že stopadesátitisícový přístav Port Blair je vzdálen jen několik hodin plavby lodí. Ale jsou to vzorní a při ochraně svého území vysoce agresivní synové prastarých genů lovců a sběračů. Kolonizátory, vojáky i vědce vždy přivítala sprška otrávených šípů a tak se nakonec vždy vyplatilo nechat Sentinelese na pokoji. Po tsunami v roce 2004 vyslala indická vláda na North Sentinel vrtulník aby zjistil napáchané škody, ale i tento vrtulník byl zahnán malými bojovníky s luky. V roce 2004, není to nádhera? Později se potvrdilo, že Sentinelese, Jarawa i Onge 40 minut před tsunami opustili své chýše a vylezli na kopce. Tak přežili všichni do jednoho bez vážných škod. Je to jasné, my děti civilizace jsme mnohé objevili, ale jsou evidentně věci, znalosti či instinkty, o které jsme nenávratně přišli. Odpusťte více slov z oblasti antropologického nadšení v potápěčském časopise, ale nemohu jinak. Andamanci mi vrostli do srdce, aniž bych je spatřil. Pouze jsem se dotkl nohou ostrova South Andaman, kde několik rodin Jarawa rovněž žije. Dnes jsou Jarawa i Sentinelese poměrně slušně chráněni před okolním světem novými rozhodnutími indické vlády a tak snad alespoň tyto dva kmeny mají šanci udržet si svůj svět. Pokud se chcete o těchto lidech dozvědět více, zkuste webové stránky www.survival-international.org .

Už jsem skoro u potápění, ale zmínil jsem i novodobá tajemství ostrovů. Každopádně cizinci mají přístup na ostrovy velmi omezen. Smějí prakticky pouze do hlavního města Port Blair a před pár lety byl pro turismus vyčleněn ostrov Havelock. Postupně zde vznikají jednoduché resorty a funguje zde i jedna potápěčská báze, která operuje na lokalitách v okolí Havelocku. Nikobarské ostrovy jsou pro cizince uzavřeny úplně. Lze se jen dohadovat proč, ochrana domorodců určitě nebude hlavní důvod. Velká vojenská základna naznačuje, že by zde Indie mohla mít umístěny některé rakety ze svého bohatého jaderného arzenálu, ale to je opravdu jen moje domněnka. Zorganizovat na Andamanech potápěčské safari vyžadovalo trpělivost, překonání nekonečných byrokratických překážek, ale nakonec se to Martinovi podařilo a v únoru 2008 jsme z thajského Phuketu konečně vypluli směr Andamany!

 

POTÁPĚNÍ

 

V únoru dominují Andamanskému moři severní proudy a tento fakt ovlivnil výrazně naše rozhodování při výběru potápěčských lokalit. Proseděli jsme hodiny nad námořní mapou a vybírali místa prvních doteků ostrovů s proudy, tam kde se bohatá spodní voda dostává na povrch, plná potravy pro malé ryby, které zase zaručují výskyt predátorů, kranasů, tuňáků či žraloků. Nejvíce se nám zalíbily dva malé ostrůvky Narcondam a Barren, vzdálené přibližně deset hodin plavby od hlavních ostrovů. Oba jsou vrcholky sopek se základnou v hloubkách stovky metrů. Tolik mi na mapě připomínaly moje milované Malpelo! Ale nejprve jsme museli zaregistrovat naši loď v Port Blair a tak naše první ponory probíhaly v oblasti kolem Havelocku a průplavu Strait.

 

MINERVA LEDGE

 

Tato lokalita je to, čemu se v angličtině říká bank. Čili ani ostrov, ani korálový atol, ale lavice dna, přirozeně vyvýšená nad své blízké okolí. Hloubka Minervy, alespoň podle námořní mapy, kolísá od osmi do pětatřiceti metrů. Ponor jsme zahájili na severním cípu a pomalu driftovali na jih. Dno bylo spíše nezajímavé a ploché a zpočátku ani život nenabízel mnoho k pokoukání. To se výrazně změnilo ve chvíli kdy se objevila sebenepatrnější terénní změna, která zaručovala rybám odpočinkové úkryty před proudy. Rázem kolem nás plavala hejna chňapalů, chrochtalů a netopýrníků, spáry zlomů byly doslova ucpány velkými langustami. Tam kde nebyly langusty, vyčnívala typická hlava murény jávské a poměrně hojní byli i napoleoni. Říši chrupavčitých zastupovaly malé trnuchy a ukázala se i jedna siba skvrnitá. Žraloky jsme na Minervě nespatřili, ale tato lokalita se nám líbíla.

 

HAVELOCK A STRAIT PASSAGE

 

Lokality v této oblasti byly spíše zklamáním. Ne že by byly úplně bez života, ale útes nevypadal vůbec zdravě, nevím jestli díky tsunami nebo El Ninu. Rovněž viditelnost nebyla nejlepší. Nejvíc se mi v oblasti líbil ponor severně od ostrůvku North Button, kde byly korály relativně zdravé a plné sapínů, klaunů, chňapalů a krevet, občas se prohnali i lovící kranasi. Přesto Havelock nabízí jednu velmi zajímavou atrakci pro podmořské fotografy či kameramany, kterou jsme bohužel neměli čas využít, ale při příští expedici ji určitě nevynecháme. Na Havelocku žije i několik pracovních slonů, kteří pomáhají při těžbě. Mahuti si rádi přivydělají tak, že dají slonům přestávku na vykoupání v moři. Záběry plovoucích slonů zespodu v průzračné vodě jsou velmi atraktivní a příště již nesmíme vynechat! Vše je třeba s mahuty domluvit den předem a nesmí být víkend, do kterého jsme se bohužel právě trefili.

 

NARCONDAM

 

Narcondam byl jednoznačně nejlepší oblastí, kterou jsme potápěli. To co hned zpočátku udeřilo do očí, bylo neuvěřitelné množství mant. Listuji deníkem a potvrzuji si, že ať jsme se na Narcondamu zanořili kdekoliv, vždy tam byly alespoň dvě manty. To jednoznačně znamená zdravou a velmi početnou populaci. Nacházeli jsme je hrát si v proudech, na čistících stanicích, jen tak plout nazdařbůh a když se Petr Slabihoudek skulil z člunu na noční ponor a posvítil si pod sebe, zjistil, že zase sedí na mantě. Nejvíc mant bylo na lokalitě, kterou jsme nazvali Manta Boulders. Zde bylo evidentní, že velké korálové bloky jsou čistícími stanicemi, které jsou hojně a pravidelně využívány.

 

Méně často jsme pozorovali obrovské trnuchy mauricijské, ale jsou tu. Jsou tak velké, že pokud zrovna neleží na dně, ale plavou volnou vodou, lze je z dálky snadno zaměnit s mantou. Nejčastěji se vyskytovaly v severovýchodní oblasti Narcondamu, vpravo od pláže se dvěma malými domky, kde sídlí dvoučlenná vojenská posádka. Ostrov je jinak neobydlen, porostlý krásnou bujnou vegetací. Další, alespoň pro mě významnou atrakcí Narcondamu, byla hejna ploskozubců vysokočelých, které možná lépe znáte pod anglickým názvem humphead parrotfish. Zde poprvé jsem spatřil jejich typická hejna o deseti a více kusech, jak je znám z fotografií třeba ze Sipadanu. Velmi příjemným doplňkem ponorů byla excelentní viditelnost obvykle přes 30 metrů a nádherný korálový útes. Gorgonie zde dosahují obrovských rozměrů a vytvářejí téměř podmořské lesy. S nimi soupeří obří sudovité houby, do kterých se potápěč vejde i s výstrojí. Největší byly určitě přes tři metry vysoké.

 

NARCONDAM - LIGHTHOUSE WALL

 

Zatím jsem nemluvil o žralocích, ale ty jsem si nechal pro řádky o lokalitě, která dle mého názoru byla nejlepší ze všech, které jsme během expedice zkoumali. Nazvali jsme ji Lighthouse Wall (LW), protože se jedná o pravou stěnu nacházející se přímo pod severním majákem. Ten den jsem byl zrovna šnorchlista průzkumník, objížděl brzy po ránu severní proudové výběžky ostrova a zkoumal potenciální kvalitu lokalit pode mnou. LW mě okamžitě zaujala. Pode mnou v hloubce jsem pozoroval velká hejna ryb a útes prudce se svažující do velké hloubky. Výběžek postavený jako hráz severním proudům urychloval proudění vody a na hladině se tvořily typické válce navzdory bezvětří a klidné hladině v okolí. Už abych byl dole, říkal jsem si.

 

A jdeme na ponor. Necháváme se shodit trochu výše proti proudu, který nás ale téměř okamžitě dopravuje k výběžku. Rychle klesáme do 35m, kde objevujeme nádhernou vyhlídku na kolmé stěně, která padá do cca šedesáti metrů. Proud máme přímo čelně a je dostatečně silný, abych mohl doufat ve velké predátory. Divadlo brzy začíná. Téměř okamžitě připlouvají tuňáci známí v angličtině jako dogtooth tuna, čili něco jako tuňák psí zub. Jsou obrovští, někteří mají určitě přes dva metry a kolem 100kg. Vůbec se nebojí a cení mi zuby do masky ze vzdálenosti jednoho metru. Když jsem nabažen tuňáky, otáčím se za sebe a vidím dva žraloky lagunové, pomalu kontrolující reef. V tom periferně zahlednu pohyb ve volné vodě. Žralok. Vidím jej asi dvě sekundy, ale tohoto pána mám nacvičeného. Hned vím, že to byl žralok stříbrocípý. Tento vzácný druh je mým oblíbeným a proto jsem schopen jej identifikovat téměř okamžitě, ačkoliv jsem jej spatřil na ponoru zatím pouze dvakrát, na Palau a v Egyptě. Stříbrocípák zmizel, ale já věřil, že jej ještě spatřím. Ale ještě není konec. Z hloubky pod námi se začínají vynořovat jednotliví žraloci šedí útesoví a naznačují, že kvůli teplé vodě se hlavní skupina nachází hlouběji, než kam jsme se na prvním ponoru odvážili. Počítače velí k výstupu a my posloucháme a začínáme stoupat. Schováváme se za hranu reefu kvůli proudu a míříme si to užít ještě do mělkých korálových zahrádek. Klauni a sapíni jsou ale rychle zapomenuti, protože v nejsilnějším proudu v třímetrové hloubce se vznášejí tři manty. Zuby nehty se držíme skály a užíváme si ladnosti těchto obrů, žasneme nad hydrodynamickou účinností jejich těl až do úplného vydýchání lahve.

 

Druhý den opět s Irenou visím na naší již oblíbené vyhlídce pod majákem v pětatřiceti metrech. Nekocháme se ale dlouho, protože dnes máme jiný plán. Jdeme na to. Opouštíme hranu a vydáváme se od reefu do big blue. A také klesáme. Jsme v pětačtyřiceti metrech když deset metrů pod námi spatřujeme to, v co jsem tajně doufal. Dno je zde v šedesáti metrech a my vidíme malou osamělou skalku nad níž se vlní kompaktní skupina asi patnácti žraloků šedých útesových. Nádhera, připadám si jako na Palau na Blue Corner, s tím rozdílem, že jsem možná první člověk na světě, který tuto skalku vidí. Nádhera. Máváme žralokům a jsme nuceni stoupat. Ve třiceti metrech se k nám připojuje můj milovaný stříbrocípák a tentokrát nám věnuje asi dvě minuty v pravidelných kruzích, než opět mizí v big blue. No a kdo že nás čekal na safe stopu v pěti metrech? Samozřejmě, zase tři manty.

 

BARREN ISLAND

 

Po třech dnech potápění na Narcondamu přeplouváme na ostrov Barren. Na rozdíl od Narcondamu, ten je doposud aktivní sopkou s poslední erupcí teprve před dvěma lety! Těšíme se na podmořské vulkanické struktury a tajně doufáme v kladivouny. Ráno zjišťujeme, že jsme na místě. Ostrov sám je naprosto úchvatný. Jeho architekturu tvoří vnější prsten, kruhová propadlina a nakonec centrální vulkán s velkými plochami bílé síry a výrazným dýmem stoupajícím z jícnu. Vegetace je výrazně chudší než na Narcondamu, mnoho stromů je spálených, oblast hlavního lávového proudu je absolutně bez života a vypadá jako by ztuhla včera.

 

Ponory na Barrenu hodnotím jako trochu méně zajímavé než na Narcondamu, přesto stojí za to. Stejně jako nad hladinou stromy, i pod ní korály jen těžce bojují se sopečným pískem, nestabilním dnem a pravděpodobně i častým náletem sopečného prachu. Přesto tu jsou a to hlavně měkký korál zvaný firecoral díky nádherně ohnivé barvě a vyskytuje se hlavně na stěnách, které nejsou tak vystaveny spadu prachu jako ploché dno. Manty jsme potkávali vzácně a ze žraloků pouze bělocípáky a šedé útesové. Kladivouni se neukázali. Opět se domnívám, že tu jsou, ale díky teplé vodě, 29°C, se zdržují pravděpodobně velmi hluboko. Je prokázáno, že například na Galapágách během El Nina, se kladivouni zdržují pod osmdesáti metry.

 

Přesto jsme objevili opět nádhernou proudovou lokalitu, která uspokojila i nejnáročnější potápěče. Nazvali jsme ji Shark Nose, protože zde vždy byli žraloci a protože se jedná o podmořský výběžek, který opravdu trčí z ostrova jako dlouhý nos. Ten začíná opět na severu ostrova nepatrným mysem nad hladinou, ale pod ní pokračuje do volného moře jako Čínská zeď. Tak opět zužuje vodní masy a způsobuje proudy, které žraloci tolik milují. Zeď či nos v jedné části klesá skoro až do 40 metrů, ale na konci ční úchvatná pozorovatelna s vyhlídkou ve třiceti metrech, kde se dá s nitroxem pobýt dostatečně dlouho. Pozorovatelna je permanentně obklopena rybami. Je to úchvatné podmořské akvárium s hejny bodloků, chňapalů, tuňáků žlutoploutvých i dogtooth. Na hejna malých ryb neustále útočí kranasi obrovští, velkoocí i modroploutví a trochu dále v big blue se drží barracudy. Na levé straně stěny se pravidelně zdržovali dva obrovští kanicové tukula, ale byli velmi plašší. Je možné, že přes svůj věk, viděli potápěče poprvé v životě. Druhou, tedy pravou stranu zase obývalo několik velkých napoleonů. No a nakonec žraloci. Nevídali jsme jich mnoho, ale několik šedých i bělocípých se vždy ukázalo. I tady se domnívám, že více šedých bychom asi nalezli hlouběji pod šedesáti metry.

EXPEDICE NEKONČÍ

Co nám tedy ukázalo 10 dní na Andamanech? Úchvatný Narcondam, skvělý Barren, naopak k Havelocku asi není potřeba se vracet. Ale neznámých lokalit zbývá obrovské množství. Například obrovská lavice známá pod názvem Invisible Bank, lokality pod Little Andaman, kde se nacházejí údajně čistící stanice s obrovskými počty mant. Mělčiny Manners Strait prý obývá velmi zdravá populace dugongů. Není kdo by poradil, internet mlčí, Andamany jsou zkrátka velkým bílým místem na potápěčské mapě. Skvělou zprávou je, že obrovská plocha Andamanských je pod radarovou kontrolou indické armády a je tak dokonale chráněna před masovým rybolovem japonských, čínských a ruských plovoucích továren. Je to jasné, příští rok jedeme zas, nafotit konečně ty slony a je jisté, že nás čekají další skvělé objevy. Že by konečně ti kladivouni?




./gal/_obr_k_clankum/r2008andamany2.jpg

Irča se koupe v hejnu Metaříků žlutých



./gal/_obr_k_clankum/r2008andamany3.jpg

Expedice nekončí!


 
1502926339
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist