Tethys - potápění v pohodě - Valdés - ohrožená oáza divokého života

Tethys - zajímavosti a články


 

 Valdés - ohrožená oáza divokého života


./gal/_obr_k_clankum/r2007valdes1.jpg




text a foto Tomáš Kotouč
článek byl napsán pro časopis BUDDY

"Dobrý den," pozdravil malý princ. "Dobrý den," řekl obchodník. Byl to obchodník se znamenitými pilulkami proti žízni. Člověk polkne jednu týdně a nemusí už pít. "Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ. "Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to spočítali. Ušetří to padesát tři minuty za týden." "A co se udělá s těmi padesáti třemi minutami?" "Co kdo chce..." Kdybych já měl padesát tři minut nazbyt, pomyslel si malý princ, došel bych si docela pomaloučku k prameni...

 

Antoine de Saint - Exupéry  -  Malý princ

 

            Zase jsem po roce v jednom letadle se Sašou, Markétou, Romanem a Gustou a dojímá mě to. Nedávám to najevo, ale je to tak. Dojímají mě vzpomínky na Azorské zkušenosti s vorvani, společné první lekce odlidšťování a povelrybování, první krůčky k prameni. Cílem naší nové cesty je poloostrov Valdés na severu argentinské Patagonie. Valdés je chrámem kytovců a nejvýznamnějším útočištěm jedné z nejvzácnějších velryb - velryby jižní a v r. 1999 byl vyhlášen místem světového dědictví UNESCO. V sezóně jsou jeho dva zálivy, Golfo Nuevo a Golfo San José domovem až 1.000 velryb, což je zhruba 1/4 celosvětové populace tohoto druhu. Dále se zde vyskytují menší kytovci, jako plískavice strakatá či plískavice tmavá, tučňáci magellanští a skalní a ploutvonožci rypouši sloní, lachtani jižní a lachtani jihoameričtí. Skalnaté břehy jsou domovem tisíců mořských ptáků, kormoránů, albatrosů, racků, chaluh a buřňáků.

 

Blížíme se k letišti ve městě Comodoro a z výšky spatřujeme poprvé Valdés. Mezi válkami zde pravidelně létával Antoine de Saint - Exupéry a tvar Valdésské peninsuly mu připomínal slona. Nevím zda to není pouze domněnka, ale některé prameny uvádějí, že obrázek hroznýše který polkl slona v úvodu Malého prince, byl inspirován právě zajímavým tvarem poloostrova. Na spisovatele i Malého prince budeme často vzpomínat při setkáních s přírodními kouzly. Úvodem mu v duchu slibuji, že nebudu spěchat - mám totiž před sebou 6 týdnů v Patagonii!

 

Puerto Piramides

 

            Jsme na místě. Puerto Piramides je jediné městečko na Valdésu s nabídkou turistické infrastruktury, což znamená pár hotelů, restaurací a hlavně flotilu lodí pro pozorování velryb. Většina návštěvníků sem přijíždí na jednodenní výlet a tak jsme každý den svědky ranního příjezdu autobusů, ale navečer se PP příjemně vylidní. Výletní lodě nijak nenarušují naši práci, protože všechny zůstávají na dohled městečka a my jezdíme dál. Velryb je tu dost pro všechny.

           

PP není skvrna na přírodní oáze, naopak. Těch několik malých a prostých domků se romanticky utápí mezi písečnými dunami, hospůdky z kombinace dřeva a vlnitého plechu pulsují duchem 60. let a ve tvářích místních lidí vidíme laskavost a obětavost vypěstovanou drsnými patagonskými podmínkami. "Hallo hallo, vy jste Češi?" volá malý hubený chlapík. "Před sedmi lety jsem tu měl taky Čecha, jmenoval se Jaroněk, znáte ho? Pořád říkal jen - always party, always party - pozdravujte ho." Takže tě Richarde zdravíme od Stevena :-).

 

Náš velrybí guru Frank má pro nás překvapení. Ještě není tma, tak vyjedem na moře pozdravit velryby, ne?! Moře je relativně klidné a obloha kreslí nádherné večerní světlo. Za 2 hodiny bude tma. Ještě jsem se ani pořádně neusadil a proti člunu plují dvě velryby, samice s mládětem. Zírám. Jsem zvyklý na vorvaně, ale samice velryby jižní působí ještě mnohem mohutněji. Ne že by byla o tolik delší, ale není to ten štíhlý vorvaň. Její tělo je mnohem širší a nejvíc nás fascinuje ocas. Ten je naprosto neuvěřitelný. Ptáme se Franka, který odpovídá, že ocas velryby jižní může být široký až 6m! Velryby připlouvají až k lodi a zastavují se. Opět mi to nedá a srovnávám s vorvani. Ti se lodím obvykle vyhýbají, těmhle velrybám jsme úplně lhostejní, ačkoliv na rozdíl od vorvaňů, se díky lidem ocitly na skutečném okraji vyhubení. Velryby se nyní téměř dotýkají člunu, ale nikdy to neudělají. Svými senzory přesně vědí o každém předmětu o velikosti tužky v okolí půl kilometru.  Pojednou se samice metr od lodi obrací na bok a mládě se přisává ke strukům v zadní třetině jejího těla. Kojení. Ještě jsme se neaklimatizovali, jsme tu první den, ještě úplně neodezněly domácí stresy a spěch a přesto jsme se nyní ocitli přímo ve velrybí kuchyni. Samice je úplně zrelaxovaná a mláděti jsme lhostejní úplně, zajímá jej pouze jeho hlad. Nevím kolik proteklo litrů mléka, ale samice se pojednou obrací na záda a vystrkuje z vody své bílé břicho. Ukončila kojení, říká Frank. Znemožňuje tak mláděti dostat se k mléku.

           

Večerní zážitek z prvního dne nás naplňuje optimismem. Zítra to přijde, půjdeme za nimi do vody s našimi kamerami a foťáky. Tady to konečně půjde samo, tyhle velryby jsou rození herci, těšíme se. Zároveň obry v duchu uklidňujeme, nebojte, nevletíme k Vám jako vetřelci, jen procházíme, jsme na cestě k prameni.

 

Do akce

 

            Vyrážíme na moře. Čeká nás celý den v otevřeném gumovém člunu, silný, ledový patagonský vítr a moře s vodou o teplotě 12°C. A taky snad velryby, doufáme. Nejprve potkáváme hejno plískavic šedých a Saša skáče do vody. Delfíni jej registrují a točí se na dotek kolem něj. Z člunu to vypadá úžasně. Brzy odplouvají a Saša je zpět mezi námi. Trochu chladí náš optimismus, ale to je jeden z rysů Sašovy povahy. "Je to pěkně ledové a viditelnost strašná. Vůbec netuším, jestli jsem něco natočil." Do vody jde Markéta, ale plískavice se již nasytily hrou s lidmi a s Markétou nespolupracují vůbec. Trochu se podiveně díváme na Franka, proč se zabýváme delfíny, když všude kolem stříkají velryby? Vamos a ballenas, está bien?

 

Je to tu. Samice s mládětem a ve vodě je zase Saša. Vypadá to dobře, je na dotek. Velryby nejsou nervózní, ale nezdrží se dlouho. Dvakrát Sašu obeplují a nechávají jej o samotě. Hltáme první zážitky z kontaktu. "Viditelnost je mizerná, ale něco tam bude. Viděli jste jak mě to mládě potopilo ocasem? Ne? Najednou jsem měl ocas na hlavě. Opřel jsem se do něj kamerou a ocas mě tlačil dolů. Mám to natočené!" Do vody jde Gustav s foťákem, vyzbrojen rybím okem. Jinak se tu fotit nedá. Jak jinak chcete vyfotit velrybu, která je od Vás metr? Naopak když bude metrů pět, nevyfotíte nic kvůli viditelnosti. Gustav má krásný dlouhý kontakt opět se samicí s mládětem. Na člunu hlásí, 22 fotek, a vypráví. "Je obrovská, je to trochu strach, než si člověk zvykne a velký respekt.  Já jsem se dnes do vody nedostal, ale přesto jsem plný zážitků, které se dějí kolem člunu a v duchu říkám malému princi, že to s těmi velrybami zase až tak jednoduché nebude.

 

Velryby jižní podle Franka: hlavní je viditelnost. Ta je zde průměrně 5m, což je na podmořské záběry obrů žalostně málo. Musíme proto hledat izolovaná místa s lepší viditelností, zátoky v závětří a musí nám pomoci počasí. Ale viditelnost přes 10m nečekejte. Dále, není problém najít velrybu, my ale musíme najít správnou velrybu. Jsou tři situace, které jsou vhodné pro práci ve vodě. Samice s mládětem, která je tolerantní vůči potápěči a dovolí mláděti si s potápěčem hrát. Mladá velryba ve věku tří let, která byla nedávno odstavena samicí a vyhledává kontakt. Taková velryba překonává smutek z rozloučení s matkou a nepohrdne ani lachtany či potápěči. No a nakonec je to situace pařící se skupiny, kdy velryby nezajímá nic jiného než sex. Ale tato třetí situace může být pro potápěče nebezpečná. Potud Frank. Kdo by tušil, že nakonec zažijeme všechny tři situace tváří v tvář!

 

Ťutínek

 

            Včera to bylo dobré, máme první metry filmu i první fotografie, ale čekáme na správnou velrybu a modlíme se za lepší viditelnost. Den zahajujeme v kolonii lachtanů jižních. Voda na mělčině nevypadá špatně a Saša s Gustou se rozhodují tuto nabídku využít. Hned jak vstoupí do vody, zmizí za těly lachtanů, kteří si chtějí hrát. To bude dobré. Tito mořští lvi se chtějí bavit, strkají do obou potápěčů, okusují jim ploutve a zároveň je zesměšňují svojí ladností v porovnání s naší nemotorností. Ve vodě jsou to živá torpéda.

 

Těším se až na mě přijde u lachtanů řada, když tu Frank nastartuje motor, Gustu se Sašou nechává s lachtany a vyráží od břehu. Říká mi: "Támhle mám pro tebe možná správnou velrybu." Během minuty jsme u tříletého samečka, dlouhého asi deset metrů. Konečně. Těším se na svoji první velrybu jižní, pouze se obávám prvního nárazu chladu, který pronikne pod můj mokrý neopren. Jsem ve vodě a kupodivu chlad necítím. Adrenalin pracuje spolehlivě, protože dva metry ode mě je velryba. Otázka je, jak dlouho to vydržíme, já nebo ona.

 

První radost - je skvělá viditelnost! Velryba se ke mě blíží čelně, ještě není úplně u mě a přesto vidím i ocas. Viditelnost tedy musí být asi třináct metrů! Vidím i dno porostlé vegetací podobnou kapradinám. Sleduji velrybu a ihned cítím, že je to skutečně ta správná, jak říkal Frank. Její zájem o mě je evidentní. Neomylně zastavuje svou hlavu porostlou kalozity půl metru před fotoaparátem. Telepaticky vysílám: "jsem kámoš, jsem tu pro tebe, na cestě k prameni." Je to jako sen. Na všechno je čas, svítí slunce a je na místní poměry zázračná viditelnost. První várku "dokumentačních" fotek už mám za sebou a přemýšlím jak dál. Protisvětlo příliš nefunguje a tak se snažím fotit po slunci. Chvíli přemýšlím, jak sdělit mé potřeby velrybě a pak se prostě jen otočím k slunci zády a fotoaparát namířím před sebe. Funguje to bezchybně. Velrybu nebaví moje záda, chce se mi dívat do obličeje. Připadám si jako pasový fotograf. Tady je lampa, tady se posaďte... Bože, tahle velryba, to je teda Ťutínek - takhle se tato velryba od této chvíle jmenuje. Stále ještě necítím chlad, Ťutínek je stále zde, stále mohu fotit a užívat si jeho přítomnost. Znovu a znovu dělá Ťutínek stejný obrat, kdy mi zespodu zvolna najíždí proti foťáku, půl metru přede mnou se stočí a pomalu mě míjí celou délkou svého těla. Dívám se mu z několika centimetrů do oka a zřetelně vidím malé žluté parazitické kraby, kteří kolem očí velryb jižních žijí. Jindy na mě míří jeho prsní ploutev a když už to vypadá od Ťutínka na pořádnou facku, ploutev se vynořuje z vody a míjí mě pár centimetrů nad hlavou. Je to šikula a frajer. Po půlhodině se velrybě zdá, že jsem nějak pasivní a snaží se mě povzbudit. Přímo přede mnou dělá stojku a vystrkuje ocas. Mává mi s ním nad hlavou a to je jediná situace, kdy se trochu bojím a jsem to já kdo musí občas uhnout. Jednou jsme to přece jen nějak nezvládli, takže jsem se mu ocitl na zádech. Z mé strany šlo o nechtěný kontakt a velrybě to také nebylo příjemné. Okamžitě mě setřásla, na chvíli zmizela, ale za chvíli už se opět vesele vznášela přede mnou.

 

Chlad se konečně dostavil a taky jsem si vzpomněl na kluky u lachtanů. Vždyť Ťutínka musíme dostat na film, snad tu chvíli počká. Ten mě doprovodil až ke schůdkům na zádi a snad pochopil, že jen jedeme pro další, méně vymrzlé hračky.

 

Ten den jsme se na Ťutínkovi vystřídali všichni několikrát, zamilovali se do něj a on do nás. Došlo to tak daleko, že bylo někdy problém vlézt vůbec do vody, protože čekal na dalšího potápěče přímo pod schůdky a jít k vodě po jeho zádech se nám nechtělo. Všichni jsme cítili, že zažíváme nezapomenutelné situace, chvíle s velrybou, která nás má ráda, se nám dostaly hluboko pod kůži a i nyní, při psaní těchto řádků, cítím chvění ze vzpomínek na toho neuvěřitelného obříka.

 

A to byl teprve začátek!

 

Další den jsme ráno na stejném místě. A stejně tak Ťutínek! Neomylně zaparkoval pod schůdky a Saša neví kudy se dostat do vody. Na zádech má láhev a  plánuje záběry od dna proti hladině. Mizí ve vodě, držíme palce. Z člunu podle bublin odhadujeme vzdálenost od Ťutínka a zdá se že opět spolupracuje. Netrvá to ovšem dlouho a náš velký kamarád odplouvá. Nicméně Saša se vynořuje se šťastným obličejem. Podařilo se to hlavní, natočit velrybu při proplutí proti hladině přímo nad potápěčem. Je ovšem evidentní, že bubliny z automatiky jsou velrybě velmi nepříjemné, na palubě spekulujeme proč a shodujeme se na tom, že to bude hluk. Tvor, který si nás evidentně oblíbil a trávil se šnorchlaři hodiny, nebyl ochoten tolerovat přístroj a odplul.

 

Vyrážíme najít další velryby. Objevujeme samici s vzácným bílým mládětem. Opět sledujeme kojení a následné přetočení samice na záda, s tím rozdílem, že náš kameraman je ve vodě a točí!  Blíží se další pár, samice s velkým mládětem. Saša je ve vodě a již naprosto rutině sbírá nové záběry přesně jak si naplánoval. Na člunu hlásí, že viditelnost se opět zhoršuje a že mládě bylo opravdu velké. Jaké je jeho večerní překvapení, když si promítá nové záběry a zjišťuje, že natočil páření velké samice a malého samce!

 

Každý den je jiný, každý den přináší nové chování velryb, nové střípky do filmu i do našich představ o těchto velkých a inteligentních savcích. Znovu a znovu jsme překvapováni jejich mentální vyspělostí, tolerancí k našemu člunu i k nám, barvitostí jejich všedního dne. Každý večer se připravujeme na lobtailing, neboli focení vytrčených ocasů proti zapadajícímu slunci. Fotíme a přitom diskutujeme na téma kýč, velryby v nás podněcují filosofické úvahy. Jeden večer jsme svědky hromadného páření asi deseti velryb, voda se vaří, velryby se honí kolem člunu, vydávají frkavé zvuky a kropí nás výdechovými vodotrysky. Jindy potkáváme samici,  která právě ukončila kojení a na rozdíl od jiných kolegyň si nelehla na záda, ale vytrčila ocas vysoko z vody. V této pozici vydržela téměř dvě hodiny a trpělivě odrážela útoky mláděte, které chtělo více mléka. Už jsme nevěděli jak fotit, tak jsme připluli těsně k ocasu a postupně jsme fotili sami sebe s obrovským ocasem. To úplně rozlítilo Gustu, který začal nadávat: "to je úplná devalvace, hnus, hned toho nechte!"

 

Nic není dokonalé

 

            Zatím jsem popisoval to krásné, čím nás velryby obdarovaly, ale byli jsme zároveň svědkem nejhoršího, až téměř hromadného vymírání čerstvě narozených mláďat v historii rezervace. Průměrně za sezonu zemře z různých důvodu cca deset narozených mláďat, ale letos se na Valdésu odehrává něco, co se podobá epidemii. V době našeho pobytu se smutné číslo vyšplhalo na padesát a nic nenasvědčovalo tomu, že bude konečné. Každý den jsme viděli na plážích nové mrtvé mládě vyvržené mořem. Dospělá zvířata zůstala nedotčena, ale hrozí že téměř veškerý letošní přírůstek nepřežije. Přitom mrtvá mláďata se zdála na první pohled fyzicky zdatná a dobře živená. Frank okamžitě informoval všechny podstatné organizace na ochranu kytovců, které vyslaly do oblasti výzkumné pracovníky. V tuto chvíli nejsou ještě výsledky známé, ale spekuluje se buď o znečištění zálivu, či o nějakém viru. Osobně považuji za pravděpodobnou kombinaci více faktorů. Voda v zálivu může být znečištěná hliníkárnou v Puerto Madryn, což může znamenat zátěž, která snižuje imunitu mláďat. Co to znamená? Pokud je důvodem skutečně znečištění z velké továrny, bude trvat dlouho, než dojde k nápravě. Může to i znamenat, že na Valdésu budou umírat všechna mláďata. To by téměř jistě znamenalo nakonec vyhynutí tohoto nádherného druhu. Valdés je pro velryby jižní naprosto nenahraditelný, sice se rodí a vyskytují i v Jižní Africe a na Novém Zélandu, ale Valdés je hlavní porodnicí. Není to tak dávno, kdy se zdálo, že osud velryb jižních je zpečetěn, ale důslednou ochranou se podařilo dosáhnout současného dvouprocentního přírůstku. Co bude dál? Tváří v tvář rozkládajícím se tělům cítíme, jak jsou izolované přírodní oázy na naší planetě křehké a zranitelné. S jen malou nadsázkou se dá říci, že vymírání syslů v Čechách se může projevit na velrybách na druhém konci světa. Ve světle posledních zpráv o znovuobnovení lovu velryb Islanďany a Japonci není lehké hledat optimismus. Pro mě osobně neexistuje žádný důvod k lovu velryb i kdyby jich byly oceány plné. Zabití velryby je vražda rovnocenného partnera, který nás umí poučit i pobavit. Tam na druhém konci světa je můj kamarád Ťutínek, mladej kluk na kterého často myslím, držím mu palce a občas se mi po něm stýská.

 

Nejen velryby

 

Zcela logicky i díky zaměření časopisu, který právě čtete, jsem se věnoval hlavně velrybám, se kterými jsme se mohli potápět díky zcela mimořádnému povolení národního parku Valdés. Každou minutu byl s námi na lodi strážce parku a sledoval naše chování, zda dodržujeme pravidla parku a zda velryby zbytečně nerušíme. Dovolte mi alespoň na závěr zmínit další kouzelné tvory, jako tučňáky magellanské a skalní, kterými jsme byli doslova obleženi na ostrově tučňáků v oblasti Puerto Deseado, kdy jsme je pozorovali z bezprostřední blízkosti při namlouvání, páření i hnízdění. Procházeli jsme se po pláži na Caleta Valdés mezi obrovskými rypouši sloními, úchvatné řádění ve vodě s lachtany jsem již zmínil. Okouzlila mě nakonec celá Patagonie s nekonečnými prostory bez lidí, pouze se stády lam, skupinami pštrosů nandu a letkami kondorů nad vrcholky And. A úplně na závěr si znovu zavzpomínám na malého prince a jeho zvláštní a smutný odchod z tohoto světa. Hledím na hvězdy, kde mi chybí Jižní kříž a v duchu se ptám, co asi dělá Ťutínek?


Doporučujeme fotogalerii Argentina / Patagonie




./gal/_obr_k_clankum/r2007valdes2.jpg





./gal/_obr_k_clankum/r2007valdes3.jpg




 
1524617088
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist