napsal (s nadšením) Honza Beneš• Doporučujeme celou "fotogalerii"
Azory.
Je pondělí 25.června 2007 a naše partička o velikosti 4 nadšenců se schází na Ruzyňském letišti. Máme dvě hodiny do odletu, probíráme poslední zážitky z předchozích potápěčských expedic a také mluvíme jeden přes druhého o tom co nás čeká. Vyrážíme na Azory – náš cíl – potápění s vorvani.
Cesta má téměř standardní průběh, odbavení s příjemnou pracovnicí portugalské letecké společnosti, odjezd našich zavazadel od odbavovací přepážky po jezdícím pásu neznámo kam, letadlo, kde jsou po 5 hodinách všechny pozice nepohodlné, naštěstí přespání v Lisabonu, kde si člověk přeci jenom oddechne a druhý den pokračování letu na Azory. V Lisabonu se k nám přidává Ondra - poslední pátý člen výpravy, který musel bohužel cestovat přes Amsterodam (my jsme pro změnu letěli přes Budapešť) a tak z letadla v cílové destinaci nás už vystupuje společně všech pět. Bohužel to neplatí o našich zavazadlech. Je jedno jestli cestovaly tím nebo oním směrem, dorazila pouze dvě.
Je první den potápění. Počasí nám přeje. Jsou minimální vlny, svítí sluníčko, výstroj která nám nedošla, jsme si půjčili. Vyrážíme na gumáku se silným motorem a ještě nevíme, že nás čeká úžasný den. Jedeme na lokalitu, kde se obvykle vorvani vyskytují. Jejich hledání je relativně jednoduché. Stačí když kdokoliv z nás zahlédne vodotrysk, který vorvaň vystřikuje při svém výdechu. V praxi to ovšem znamená, že vorvaně většinou zahlédne skipper a my všichni ostatní ho vidíme, až když již k němu jedeme. Pokud je to možné, probíhá potápění s vorvani tak, že skipper nadjede s lodí do blízkosti předpokládaného směru vorvaně. Zastaví, vypne nebo alespoň co nejvíce ztiší otáčky motoru a jeden z členů skupiny (ten, který je na řadě), vyskočí z člunu a maká jako o život, aby se dostal přesně do dráhy, kudy velryba popluje. K tomu mu slouží ploutve, maska a šnorchl. Pokud filmuje nebo fotí, valí s sebou ještě potřebné zařízení. Protože však vorvaně přes vlny nevidí, tak ostatní na něj z lodi potichu volají kam má plavat : „Doleva, doprava, rovně, makej, stop, čekej“. Čím dále je člověk od lodi, tím méně k němu volání doléhá a zůstává tak sám uprostřed oceánu pouze s vorvaněm, který se k němu blíží. A potom zahlédne v průzračně modré vodě jeho siluetu, ta se zvětšuje a míří k němu. Ten pocit, kdy je tam člověk sám, kamarádi jsou se člunem daleko a k němu se blíží rozjetá lokomotiva o velikosti 10 - 18 m, kde každý metr délky, představuje cca 1 tunu živé váhy, se nedá popsat a nedá se ani vylíčit. Je to něco, co se prostě musí zažít a co je tak jedinečné, že se to nedá k ničemu ani přirovnat. Tyto pocity jsme zažívali první den mnohokrát. Tolikrát, že nám to přišlo až úplně normální. Vždyť to tak má přeci být. Přijeli jsme na Azory na vorvaně a vorvani jsou tady. Kam se podíváš, tam je vorvaň. Jeden se zanoří a druhý je na hladině o kousek dál. A další a další a další. Asi po třech hodinách skipper navrhne : „Zajedeme na delfíny“. Jasně, jedeme, tady je to pořád stejné. Jedeme o kus dál a už skipper hlásí : „Skupina asi 50 delfínů, rychle do vody“ . Řada je zrovna na mně. Skáču do vody a najednou je kolem mne ohromné množství malých živých torpéd. Slyším jejich pískání, kterým se domlouvají, občas se na mne některý přijede podívat a zase odjede. Jsou všude a najednou je klid. Plavou dál. Rychle z vody a už je na obzoru jiná skupina a další a další. A do vody skáče další potápěč. Co skupina, to je jiný druh delfína. Delfín obecný, pruhovaný, skákavý, delfín kapverdský. A už je tu další návrh skippera: „Vrátíme se ještě na vorvaně.“ Přijíždíme na původní lokalitu a opět jsou vorvani, všude kam oko pohlédne. Máme skvělý kontakt se samicí, která si mne i Ondru dlouho prohlíží, podplavává nás, točí se na bok, na záda, dokonce se vztyčuje a vynořuje hlavu, aby se podívala na náš člun. Teprve poté co si nás všechny prohlédla, máchne ohromným ocasem a mizí do hlubin. Každý z nás má krásné kontakty a krásné zážitky. Jediná skvrna na kráse je, že v jednom za ztracených báglů máme kryt na kameru a nemůžeme tudíž filmovat. Jsme na moři již deset hodin. Deset hodin v neoprenu, deset hodin permanentního ježdění a skákání v gumáku. Je navrženo, že už končíme. Prosím ještě o poslední šanci pro mne. Je totiž na mne řada. Odsouhlaseno. A za chvíli vidíme ohromnou skupinu vorvaňů, kteří jsou nedaleko od nás. Skáču do vody, makám a za chvíli vidím, jak se ke mne blíží skupina 8 velryb. Jsem mezi nima. Dvě zleva, šest zprava. Dospělé i mláďata. Slyším jejich cvakání a jsem jako ve snu. Proplouvají kolem mne a poté co mne minou se noří. Kolosy, proti kterým jsem jako mravenec si mne prohlížejí a nikdo z nich mi nechce ublížit.
Jsem zpátky na lodi a všem vyprávím co jsem zažil. Vyprávíme si navzájem o svých zážitcích a jsme z nich úplně hotoví. Večer zapíjíme náš první den místním pivem a těšíme se na další dny.
Ty však již přinesly vystřízlivění. Přestože nám došly bágly i s krytem na kameru, máme málo natočeného materiálu. Nastaly totiž standardní situace, které obnáší čekání na vorvaně někdy v řádu hodin, některý den jsme neměli štěstí vůbec. Počasí se nám výrazně zhoršilo. Třetí den pobytu máme vlny cca 3-4 metry, silný vítr, zataženo. Vynecháváme potápění a jedeme s autem kolem ostrova, který si chceme prohlédnout. Super, nádhera. Všude původní architektura, stavby domečků z lávového kamene, všude zeleň a barevná krása květů.
A jsou zde poslední čtyři dny. S vorvani žádná sláva. Pouze Vlaďka má absolutně těsný kontakt, kdy ji velryba minula o pár decimetrů. Aspoň, že máme občas delfíny, plískavice šedé nebo mořské želvy. Předposlední den pobytu věnujeme výstupu na sopku Pico. Výška 2.351,- m je dost výmluvná. Jsme přeci na břehu oceánu. Naštěstí se dá cca do poloviny dojet autem. Dál však musíme po svých. Nahoru to jde ztuha, dolů ještě třikrát hůř. Večer jsme úplně hotoví, ale stálo to za to. Počasí je opět nádherné a výhledy byly opravdu úžasné.
Je poslední den. Dnes musí všechno přijít. Budou samí vorvani, jeden vedle druhého. Napáskovaní vedle sebe a budou se na nás usmívat. Tak to má aspoň vymyšlené Jarda, který je hlavním mozkem filmového dokumentu.
Je to přesně naopak! Za celé dopoledne třikrát vorvaň, možná čtyřikrát, Rychlý kontakt a okamžité zanoření. Naštěstí přijely ráno alespoň plískavice šedé a v poledne stádo delfínů pruhovaných. Je půl třetí a nikde nic. Náš nový skipper Imanuel se ptá, zda se vrátíme. Nechci se ještě vrátit a tak loudím za nás všechny: „Do tří hodin. “ Tomáš má pochopení a tak se domlouváme, že pojedeme pomalu směrem k našemu přístavu. Jedeme a každý z nás má v sobě pocit lítosti, že ti napáskovaní usmívající se vorvani tu nejsou. Zvedly se vlny, až mají na vrcholcích čepičky, a tak Imanuel jede celkem blízko pobřeží. Najednou otáčí člun směrem do oceánu. Víme co to znamená, zahlédl velrybu. Blížíme se a najednou jeden vorvaň, druhý a tamhle další. Imanuel vykřikuje a ukazuje na obzor. Skákající velryba. Je řada na mně. Vorvaň, který je můj, je tak 15 metrů dlouhý, krásný kousek. Jak jinak, jiného bych nebral. Nadjíždíme ho, skáču z člunu, beru do rukou kameru a makám jako o život dle pokynů z člunu. Slyším : „Stůj, čekej, zprava kontakt !!!“ Z šera oceánu se blíží silueta mého krásného vorvaně. Makám proti němu, točím a velryba uhýbá vpravo. Natáčí se na bok a vidím oko, kterým si mne prohlíží. Odjíždí dál, ale nezanořuje se, nýbrž pokračuje v plavbě u hladiny. Musíš ji dohnat říkám si v duchu a dosahuji světového rekordu plavby za velrybou na čas. Pořád ji vidím v hledáčku kamery. Voda je zpěněná údery ocasu. A velryba mi pořád neujíždí. Co to ? Copak jsem tak dobrý? Najednou vidím, jak se vorvaň otáčí o 180° a vyráží proti mně. Jede přímo na mne. Vidím jeho obrovské mnohatunové tělo s ohromnou tlamou, kterou loví patnáctimetrové krakatice, slyším klepání . Co mi říká? Co se to děje? Tak se přeci dosud žádný nechoval. Je ode mne deset, pět, tři, jeden metr. Je se mnou konec. V duchu prosím : „Kamaráde, neubližuj mi“ Zázrak. Těsně přede mnou se vorvaň lehce stáčí a projíždí kolem mne. Je tak blízko, že na něj mohu šáhnout. Vidím oko, které si mne prohlíží, detaily jeho kůže. Držím kameru a točím. Natáčí se ke mne břichem a vidím jak se vyměšuje. A znovu. Potom nastává jakési obtáčení vorvaně kolem mne. Nevím co se děje a pomalu se smiřuji s tím, že si mne dá jako jednohubku. Hlava vorvaně nad vodou, hlava pod vodou, ocas velryby vlevo, ocas vpravo. V tom vidím jak se přímo proti mně zvedá z hlubiny ocas. Vzpomněl jsem si na přečtené velrybářské povídky o rozbitých člunech velrybami. „Uhni“ říkám si v duchu. V poslední chvíli. V ten okamžik se vorvaň vyprázdnil potřetí. V okamžiku jsem v mraku hnědé vody a nic nevidím. Odkud na mne vyjede, odkud dostanu ocesem. Naštěstí je konec a vorvaň odplaval pryč. Třesu se a plavu k lodi.
Následují další a další vorvani, je zde skupina 4 jedinců, kteří si spolu hrají, lehce se okusují, čistí se. Těsně vedle lodi vyskakuje velryba. 15 tun živé váhy skáče nad hladinu. A další vorvani. Jeden po druhém opět a opět skáčeme do vody. Já samozřejmě také. Filmujeme, fotíme jako o život. V půl sedmé se zvedají ocasy tří velryb vysoko nad hladinu. Loučí se s námi a noří se do bezedné hloubky 1.500,-m pod námi. Zázrak skončil. Vracíme se do přístavu, jsme 11 hodin na moři. Skipper nám říká, že nikdy nic podobného nezažil a je v transu jako my všichni. Měli jsme absolutní štěstí.
Ještě dnes se v noci budím a hlavou mi běží film s mým vorvaněm. Každý z nás pěti má svůj vlastní film a každý z nás má svého vorvaně. Každý z nás si veze s sebou domů svůj příběh.
To co nám nabídly Azory se nedá k ničemu přirovnat. Je to jiná dimenze všeho. Dimenze přírody, potápění, mořského života, jiná dimenze zážitků. Je to dimenze vorvaňů.
Praha 6. července 2007
Honza Beneš
.:
AZORY 2007 - dimenze vorvaňů
