Tethys - potápění v pohodě - Coiba - kouzla i rizika expedičního potápění, ale i o tom, jak je po Češích pojmenována potápěčská lokalita ve vzdálené Panamě›

Tethys - zajímavosti a články


 

 Coiba - kouzla i rizika expedičního potápění, ale i o tom, jak je po Češích pojmenována potápěčská lokalita ve vzdálené Panamě›



...ale i o tom, jak je po Češích pojmenována potápěčská lokalita ve vzdálené Panamě

• Pokud Vás zajímají podvodní fotky z Panamy, nahlédněte do podvodní galerie - Panama.


Moc si to již dnes nepamatuji, ale jedno je jisté. V lednu 2004 jsem se pravděpodobně nacházel ve slušné depresi z krátkých dní a vlezlých plískanic, jako vždy zavalen malichernými problémy všedního pracovního dne. A tak jsem si pro krátkou relaxaci otevřel atlas světa, vždy pro tyto případy schovaný ve spodním šupleti pracovního stolu. Taky ho tam máte :-) ? A začal jsem si cestovat a snít, čím dál od civilizace a čím blíže rovníku, tím lépe. Hlavou se mi míhaly potápěčské lokality, které jsem již navštívil, rozjímal jsem nad těmi o kterých jsem zatím jenom četl, ale patří již k těm vytouženým a zároveň jsem si říkal, takhle se jednou potápět tam, kde se ještě nikdo nepotápěl. Očima jsem pohladil úzkou středoamerickou šíji, kterou jsem s přáteli projel v r. 1996 celou od Mexika až po Panamu ve velkém Dodgi za 700,- doláčů, když tu najednou upoutal moji pozornost velký ostrov v panamském Pacifiku. Coiba, o tom jsem nikdy neslyšel, nedalo by se tam potápět!? Ostrov mě zkrátka zaujal natolik, že jsem zahájil intenzivní internetové „googlování“, abych získal co nejvíc informací o ostrově samém, životě pod vodou a potápění.

Plynuly týdny a díky tvrdé práci s myší a klávesnicí začal internet vydávat první plody, které ještě více podnítily mou touhu dotáhnout nový sen o potápění na Coibě do konce. Coiba je národní park, který zahrnuje jak celý ostrov, tak okolní moře. Až na stálou posádku ochránců parku je neobydlen, nejsou tu žádné cesty ani turistická infrastruktura, celý ostrov je pokryt neporušeným deštným pralesem. Zato žijí na strově 2 druhy opic, endemický vřešťan coibenský a malpa kapucínská, nalezneme tu největší světovou populaci papouška ara arakanga, pobřežní mangrovy jsou domovem krokodýla amerického, naopak v řekách zde žije kajman brýlový. Dále se zde vyskytuje kondor královský, jelen běloocasý, spousty hadů a varanů a kvetoucí keře obletují desítky kolibříků. Tam kde nerostou mangrovy, lemují pobřeží sněhobílé pláže s kokosovými palmami. Světoznámý průvodce Lonely Planet popisuje Coibu jako dosud neobjevené panamské Galapágy (ty nakonec nejsou zase tak daleko), s bohatým výskytem mant, žraloků, mečounů i kytovců. No a nakonec jsem i narazil na chlapíka, který na síti sítí potápění na Coibě nabízel. Poté co jsme se v Panamě osobně setkali se mi svěřil, že ve chvíli, kdy jsem mu poslal první e-mail, byla jeho webová stránka v provozu právě týden!

Nyní přeskočím celý rok vyjednávání s Herbiem Sunkem o všech detailech potápěčské výpravy do 18. ledna 2005, kdy výprava třinácti Čechů vystupuje z letadla na letišti Tocumen v Panama City do horkého panamského vzduchu. Všechno klape jako po drátkách, Herbie čeká na letišti i s autobusem, bleskově nakládáme tašky a vyrážíme na osmihodinovou cestu do rybářské vesničky Santa Catalina, kde již čekají Herbieho lodě, které nás odvezou na Coibu. Večeříme cestou u benzinové pumpy a moje lednové deprese jsou definitivně pohřbeny pod vůní pečeného kuřete s klasickým jihoamerickým pečeným platanem (druh banánu na vaření), pod hnědou krásou panamské servírky a pod rudým sluncem zapadajícím do listů banánovníku. Již úplně za tmy dorážíme do Santa Cataliny a jdeme hned spát, protože vstáváme brzy. Ráno absolvujeme rychlou snídani, nakládáme bagáž do dvou lodí a již nás hvízdající Yamahy posunují ke Coibě, každým okamžikem rostoucí na temně modrém horizontu.

Cestou se Herbieho zvědavě vyptáváme na všechny podrobnosti a dozvídáme se, že jsme první velká skupina, která se jede na Coibu potápět, že okolí Coiby je zatím víceméně potápěčsky neprobádané a tak ponory budou jak na již Herbiem zmapovaných lokalitách, tak ve vodách úplně neznámých. Samotný ostrov byl dokonce do r. 2002 veřejnosti uzavřen. Z pozorovaných živočichů jmenuje Herbie žraloky bělocípé útesové, vouskaté, bělavé, kladivouny, manty velké i Thurstonovy, plachetníky, delfíny a občas tu prý vidí z lodě i kosatky. Po přistání se ubytováváme v malém žlutém domku, který pravděpodobně většinou slouží jako ubytovna místních rangerů a po obědě již následuje první ponor. Těch jsme v následujících dnech absolvovali celkem 12, včetně jednoho nočního, na následujících lokalitách.





• FRIJOLES max. hloubka: 26,7m obvyklá doba ponoru: 55min

Tato lokalita je úplně nejblíže od stanice rangers kde jsme bydleli, dobře viditelná z pláže jako malé skalky, čnící cca 1m nad mořskou hladinu. Přesto z navštívených lokalit patří k těm lepším. Bělocípí žraloci zde byli pravidlem, stejně jako siby skvrnité, které se pohybovaly ve skupinách o cca pěti kusech. Útes kamenitý s roztroušeným měkkým i tvrdým jednotlivým korálem a gorgoniemi. Dno obývali ropušnice, langusty, studnaři a kolonie úhořovců. Volnou vodu naopak brázdili kranasi, barracudy, parmice, trubkotlamky, pomci, ploskozubci, chňapalové či ostenci. Díky severnímu proudění byl ponor vždy zahajován na severním cípu útesu a poté jsme driftovali po jeho východním okraji na jih.


• MALI MALI max. hloubka: 25,5m obvyklá doba ponoru: 50min

Druhá nejbližší lokalita, jen kousek dále na jih od Frijoles. Přesto jsme ji kolektivně celkem jednoznačně vyhodnotili jako nejlepší. Ponor zde probíhal velmi podobně jako na Frijoles, pouze s tím rozdílem, že po úvodním driftování na východním okraji útesu jsme se stáčeli doprava a závěr ponoru jsme to kopali proti proudu kanálem mezi Mali Mali a pobřežím Coiby. Již při zanoření bylo dobré být na pozoru, protože v tomto prostoru se vždy zdržovali plaší chanosové stříbřití. Anglicky se tato ryba jmenuje milkfish, dorůstá až 180cm/14kg. Tuto rybu jsem nikdy předtím neviděl, zde skutečně dosahovala uváděných rozměrů, dokonce jsem si ji párkrát zezadu spletl se žralokem. Bělocípí žraloci se zde váleli skoro za každým větším balvanem, ukrývajíc se tak před silným proudem. Ale opravdu parádní podívanou skýtal již zmiňovaný protiproudní kanál, hluboký ne více než 10m. Zde se nalézala opravdová čistící stanice ryb, hejna chňapalů a parmic čítala stovky kusů. Naprostou jistotou bylo zařící stříbrné hejno kranasů velkookých, které umělo bez bázně pohltit potápěče jako rozlitá rtuť. Vrcholem bylo osmičlené hejno mant Thurstonových, opravdu jich vždy bylo osm, ale na rozdíl od kranasů se vždy kanálem pohybovaly velmi plaše, v dostatečné vzdálenosti od potápěčů. Manta Thurstonova má téměř shodný tvar těla jako manta velká i s typickými výběžky podél tlamy, ale je výrazně menší, dosahuje rozpětí ploutví maximálně 220cm.

 

• SANTA CRUZ max. hloubka: 22,5m obvyklá doba ponoru: 40min

Třetí námi potápěná lokalita při pobřeží Coiby, ale tentokrát doleva od naší pláže, čili na opačnou stranu než třeba Mali Mali. Jediný skutečný homogenní korálový reef na který jsme narazili s nádhernou korálovou strukturou i bohatostí druhů. Při naší návštěvě byl bohužel velmi silný proud, který nás smýkal úzkými průplavy mezi korály tak, že jsme nevyhnuli občasným nešetrným kontaktům. Nakonec jsme se rozhodli reef ušetřit naší nešikovnosti a nechali se oddriftovat na volné moře. Byla to škoda, protože i těch cca 10 minut na reefu bylo velmi pěkných. Ježíci, hranobřichové, čtverzubci, pilníkotrnci a další které neznám, doplňovali ryby již dříve zmíněné. Na volné vodě nás obšťastňovala několikasethlavá hejna barracud.


• ROCA DORADA max. hloubka: 30,3m obvyklá doba ponoru: 45min

Nejvzdálenější lokalita od naší „ubytovny“. Pěkná a dostatečně dlouhá driftovací lokalita se spoustou murén kaštanových, velkými hejny pomců Holacanthus passer, bodloky, žraloky bělocípými a jednou sibou skvrnitou.


• CZECH POINT max. hloubka: 27,8m obvyklá doba ponoru: 40min

Jak již název napovídá, skutečně lokalita, kde se ještě nikdy nikdo nepotápěl, takto Herbiem na naší počest pojmenovaná. Ponor byl spíše takové bloudění kudy se vydat aby nás proud neodnesl na volné moře, ale přesto nás Czech Point obšťastnil dvěma žraloky bělocípými a dvěma mantami Thurstonovými.

 

SOMBRERO DE PELLO max. hloubka: 23,6m obvyklá doba ponoru: 32min

Tato lokalita slibovala i svou polohou skály na volném moři nevšední zážitky, bohužel zde se projevila možná Herbie nezkušenost s lokalitou, či nechuť experimentovat, zkrátka mohl to být skvělý drift, kdyby jsme skočili do vody na opačném konci. Přes naše poznámky trval Herbie na svém a my se pak drželi zuby nehty konce reefu, protože proti tomu proudu to skutečně nešlo. Smutek z ponoru završila mrtvá kareta obrovská, oběšená na laně vlajícím z vraku jakési podivné konstrukce.


WAHOO max. hloubka: 22,1m obvyklá doba ponoru: 60min

Wahoo mi naopak spravil chuť se svými hejny chňapalů a barracud i klipkami Johnrandallia nigrirostris. Ploché balvany obývali krásně modře tečkovaní platýzi, murény, langusty i karety obrovské byly všudypřítomné. Závěr ponoru jsme odpluli na volné moře, kde jsme se dostali do neuvěřitelně hustého oblaku planktonu až jsem si říkal, že tady přece ten velrybák musí být. Úplně jsem ho cítil a vůbec bych nebyl překvapen kdyby se objevil. To byla přímo královsky prostřená velrybáčí tabule. Leč, velrybák se neobjevil, přece jen nebývá všude a každý den.


LA VIUDA max. hloubka: 25,1m obvyklá doba ponoru: 45min

La Viuda mi asi nejvíc připomínala Galapágy svými obrovskými balvany, které tvořily útes. Byl jsem zde asi nejvíc v očekávání dalších druhů žraloků, třeba kladivounů bronzových, díky tomu, že se jedná skutečně o osamělý útes na volném moři, jehož stěny mizí šikmo ve velké hloubce. Kladivouni se nicméně neukázali a tak jsme si museli vystačit s půlmetrovým mládětem bělocípáka, murénami, langustami, hejny téměř všech druhů místních ryb a karetami.


EL FARO max. hloubka: 25,4m obvyklá doba ponoru: 40min

El Faro silou proudu připomínal Sombrero de Pello. Občas jsme se jen tak tak udrželi skály, kdy nám proud spolu s útesem trhal rukavice, někdy jsme proletěli jako blesk úzkými skalními koridory. Barracudám a žralokům bělocípým to evidentně nevadilo. Po vynoření na hladinu jsme viděli vyskakovat všude v okruhu 100m manty Thurstonovi, pod vodou jsme je zde bohužel nespatřili.


 


Přiznávám, že pokud mám celkově hodnotit potápěčský výlet na Coibu, naleznu plusy i minusy, stejně tak někteří potápěči z naší party byli nadšení a někteří čekali víc. Pokud budu hodnotit pouze ponory, tak žraloci bělocípí, manty Thurstonovi, siby skvrnité i karety obrovské se vyskytovali téměř na každém druhém ponoru a připravili nám úchvatné potápěčské zážitky. Zároveň, protože jsme na Coibu mířili s vědomím, že jednoznačně patří do „zlatého pacifického trojúhelníku“, čekali jsme přece jen další žraločí druhy, hlavně kladivouny bronzové a alespoň jednu mantu velkou i snad toho marlina, kteří se neukázali.

Druhým problémem potápění na málo známých nebo úplně neznámých lokalitách volného moře jsou proudy. Na Herbiem bylo občas vidět, že lokality přece jen ještě nemá napotápěné a tak tam kde by nám již zkušený průvodce poskytl báječný drift, jsme bojovali s protiproudem. Když se teď zpětně dívám na mapu Coiby, táhne mě to tam přesto zpět. Domnívám se, že ty nejlepší lokality zůstávají ukryty podél západního pobřeží Coiby směrem od šelfu do hlubokého Pacifiku, fantastické potápění tuším rovněž kolem přilehlého ostrůvku Jicaron. Musím to všechno s Herbiem prodiskutovat, nechat ho další rok hledat a pak se možná zase vrátím zpět.

Ostrov sám je totiž překrásný. Někdo z nás to vyslovil přesně, když řekl: „Tady se snad natáčel Jurský park“. Byli jsme jediní turisté na 40km dlouhém ostrově, vždy sami na naší pláži, kde se pouze občas procházel poloochočený jelen Sára, každé ráno nás budil křik vřešťanů a tam kde jsme se ráno koupali, přinesl odpolední příliv třímetrové krokodýly americké. Žádné lodě nebrázdily obzor, zkrátka nic nerušilo iluzi ráje. A ona to nebyla iluze, Coiba i pacifická panamská pevnina jsou zatím skutečným rájem, kde primární prales končí 5 metrů od moře na bílé pláži, kde neexistuje turistický ruch a pouze pár desítek černých rybářů vesničky Santa Catalina narušuje iluzi pravěku. Ale oni ji vlastně nenarušují, tito lidé ještě umějí žít s přírodou v souladu. Za jak dlouho první betonový hotel a asfaltová silnice zničí i tento ráj?

To je již téměř vše o expedičním potápění v národním parku Coiba, který nám zcela jistě nevydal všechna svá tajemství, ale na druhou stranu nám poskytl každodenní vzrušení z objevování, touhu očekávání, radost i trochu zklamání. A o tom asi expediční potápění je.


Tomáš Kotouč, 08.03.2005


• Pokud Vás zajímají fotky z Panamy, nahlédněte do galerie - Panama







 
1510980279
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist