Associated Press 27.8.2004
Již mnoho tisíců jar, až od časů Homérovy Odyssey, rybáři z městečka Favignana bojovali s Tuňáky obecnými a stražili na ně různé komory a sítě. Letos poprvé, sítě zůstali úplně prázdné. Starobylé „mattanzas“ (jatka) atlantského tuňáka, jehož potěr se líhne ve Středozemním moři, kompletně skončily. Touha po sashimi v Japonsku i ostatním světě si vyžádala tuto vysokou cenu, ale to je jenom část příběhu.
Mořští biologové tvrdí, že nejen tuňák obecný, ale i počty ostatních druhů ryb, klesají závratnou rychlostí po celém světě a jsou tak narušovány delikátní přirozené potravní řetězce. Některé obávané nevratné změny se již přihodily. A aby toho nebylo málo, odborníci na mezinárodní právo dodávají, že jen velmi málo bylo uděláno v oblasti zákonů, aby se tento trend změnil. Nehledě na tato fakta, flotily vybavené nejnovějšími technologiemi prohledávají poslední hlubinná útočiště, beze strachu ze zásahu úřadů.
Legální kvóty jsou příliš vysoké říkají specialisté, ale v každém případě jsou stejně neúčinné, protože většina posádek zkresluje výši úlovků. Prázdné sítě u Favignany, blízko ostrůvku Trapani na západním cípu Sicílie, jsou pouze malým odrazem současnosti.
„Toto není nenadálá katastrofa, ale spíše pomale ale jistě kráčející cesta do záhuby“, říká Carl Safina, zakladatel ochranářského institutu Blue Ocean na Long Islandu v New Yorku. Říká, že po desetiletí se svět pohyboval slepě k okraji propasti. „Po celou dobu jsme zcela jasně viděli všechny známky a varování možných nebezpečí. A nyní jsme do té propasti spadli. My si to zasloužíme, ale naše děti ne“. Safina tak pouze tlumočí vzácně shodné názory, které jsou slyšet z celého světa, jak od environmentálních aktivistů, tak od specialistů při vládních organizacích, kteří společně bojují za snižování limitů.
Někteří jsou více optimističtí, argumentujíc tím, že opatrný management může znovuobnovit zásoby ryb na udržitelnou úroveň, ale nikdo nepochybuje, že rychlá a razantní akce je nezbytná. Vědci obviňují z nadměrného rybolovu privátní flotily, ale spoluvina mnohých vlád je nepochybná. I tam kde zákony a smlouvy již existují, je jejich vymahatelnost sporná a mimo zájem úřadů.
1 ulovený tuňák může vydělat až 150.000,- USDDíky tomu, že se na tokijském trhu platí za jednoho tuňáka až 150.000,-USD, experti OSN tvrdí, že se tento byznys stal zajímavým už i pro italský a ruský organizovaný zločin. Výzkumníci z University of British Columbia zvonili na poplach již v r. 2001 a tvrdí, že některé rybí populace se zmenšily o 85% a že Čína drasticky podvádí v reportování úlovků. Daniel Pauly uvádí, že rybářům nyní pomáhají vojenské technologie z období studené války, jako např. letadla, zařízení, která monitorují teplotu vody a oceánské dno. Díky tomu rybáří nyní nalézají i ta poslední místa, kde se ještě nějaké ryby vyskytují a která zatím unikala jejich pozornosti.
Pozdější studie Ran Myerse a Borise Warma z Nova Scotia´s Dalhousie University informují, že počty kritických druhů se snížily až o 90%. Tato informace přinesla oficiální protesty z rybářského průmyslu, které citovaly jiné výzkumy, které ukazují ne tak dramatická čísla. Safina říká, že to je pouze licitování s čísly, jestliže je nyní pokles 60% a ne 90%, pak stačí počkat 5 let a dostaneme se na těch 90%.
Kromě nadměrného a nekontrolovaného rybolovu, specialisté vidí i další důvody jako znečištění, odpadní kaly ze znečištěných říčních systémů a stále zkoumaný dopad globálního oteplení.
Nejen tuňák je ohrožen, tuňák je zvláštní problém
Taková běžná ryba jako je Pelamida obecná, kterou můžeme nalézt v konzervách ve všech supermarketech, vynáší méně peněz a není v okamžitém ohrožení. Ale velmi ceněný tuňák obecný je likvidován díky sofistikované síti japonských obchodníků. Cca 20% slábnoucích zásob se uloví ve Středozemním moři, kde jsou zásoby tuňáků nejvíce ohrožovány. Ale tuňáci jsou rovněž ohroženi v Atlantiku i Pacifiku.
Závod je to zběsilý. V odlehlých přístavech amerického státu Maine se na lodích, které přivážejí ulovené tuňáky pohybují japonští kupci se satelitními telefony chtiví nabídek, které potom posílají do Tokya v kontejnerech s ledem, které vypadají jako rakve.
Tito obří tuňáci se dožívají až 30-ti let a netrpí pouze vlastním lovem svého druhu, ale doplácejí dramaticky i na další mezery v přirozeném potravním řetězci plynoucí z nadměrného rybolovu ostatních druhů. V počátcích 50. let se globálně lovilo kolem 500.000 tun ročně, v roce 2001 to již bylo 3.700.000 tun.
Serge Garcia, francouz zodpovědný za supervizi rybího monitorovacího programu v organizaci Food and Agriculture pod OSN v Římě říká, že je hluboce rozrušen téměř každým vývojovým trendem, který vidí. Jako vědec, který mluví za všechny členy FAO, se řídí hlavně mezinárodním právem, ale zároveň říká, že fakta mluví za vše: „Kamkoliv se podíváte, čísla klesají“.
Garcia dále tvrdí, že hlavní problém je ten, že nikdo neumí ryby v oceánu přesně spočítat a tak výsledkem je to, že jak rybáři tak ochránci, posouvají čísla k extrémním okrajům, tak aby to vyhovovalo jejich zájmům. Ale hned dodává, že vědci se pravděpodobně nemýlí v trendech. „Nemyslím si, že by bylo moudré čekat na nezvratné důkazy v podobě prázdného oceánu, to už bude příliš pozdě“. Domnívá se, že světový rybolov by měl být redukován o 30 až 40%, aby se zastavily negativní trendy.
Starobylá rybářská metoda z Favignany se zaměřuje vždy na jedno hejno, ve kterém největší tuňáci obvykle plují v jeho čele. To zajišťuje lukrativní úlovky bez narušení obnovitelnosti hejna. Ale v současnosti je většina tuňáků lovena na dlouhé vlasce, další jsou loveni do sítí ve tvaru vrše, které pohltí vše, co jí pluje v cestě. Spousty ryb o které rybáři nemají zájem jsou potom házeny mrtvé zpět do moře.
Rybáři používají téměř nehmotné nylon-kevlarové vlasce dlouhé až 1km, vybavené světly a kamerami a rybáři tak mohou lokalizovat i staré velké tuňáky skryté v podvodních jeskyních. Jediný takový tuňák může stát více než ten nejdražší Mercedes-Benz. V takovém případě je jasné, že to je velice lukrativní byznys pro organizovaný zločin. Rybářští operátoři jsou vlastněni mafií, která přes ně pere peníze z jiných aktivit a dokonce získávají oficiální dotace podporující rybáře. Jiní rybáři se snaží lovit co nejvíce, dokud to ještě jde a kontrola je neúčinná.
Garcia říká: „Je to válka, bez jakéhokoliv přehánění, včetně kompletní válečné technologie“. Odhaduje, že v příštích dvaceti letech pouze pár nejbohatších lidí bude ochotno platit vysokou cenu za ten nejlepší tuňáčí filet.
„To je vrchol absurdity“, říká mořský biolog Chato Osio z římské kanceláře Worldwide Fund for Nature Mediterranean, „Sicílie posílá nejlepší tuňáky do Japonska a Sicilané jedí tuňáky nižší jakosti importované z Asie“. I kdyby komerční lodě respektovaly středomořské kvóty, roční limit pro tuňáky 32.000 tun je stále příliš vysoký pro záchranu této ohrožené ryby. WWF a ostatní organizace vedou kampaň za moratorium pro rybolov v citlivých oblastech a za tvrdé kontroly stanovených kvót.
Tuňáčí farmy – nový trend
Někteří experti vkládají naděje do tuňáčích farem, které začaly vznikat od roku 1997. Ale tyto farmy nejsou odchovná centra, tak jak to známe třeba u lososů, ale jsou to pouze ponořené doky, kam jsou vypouštěni divocí tuňáci ulovení v přírodě. Cca na 30-ti místech ve Středomoří jsou ulovení tuňáci drženi v síťových ohradách 5 až 20 měsíců, než naberou požadovanou hmotnost.
Zastánci tvrdí, že farmy pomáhají stabilizovat ceny a přinášejí více masa na trh. Ale WWF tvrdí, že tato praxe naopak narušuje přirozenou sezónnost trhu s tuňákem a umožňuje otvírat nové trhy. To je jen další nebezpečí pro tuňáky, kteří ještě žijí ve volné přírodě.
Francesca Ottolunghi, mořská bioložka, která je poradkyní italského rybářského průmyslu říká, že názor WWF je příliš extrémní. Odhaduje, že do budoucna budou farmy schopny vychovat tuňáky již z jiker, ale stejně jako environmentalisté vidí velké nebezpečí v ilegálním lovu. „To je největší problém“, říká. „Nikdo nic nekontroluje, můžeme říkat co chceme, ale někdo musí hlídat, aby se to dodržovalo“.
Báječný život končí
Vše, co bylo výše napsáno, není neznámé rybářům z Favignany, jejichž úlovek je každoročně menší a menší, od základny největší rybí konzervárny na světě v minulosti až po současnou subvencovanou kuriozitu pro turisty. Dříve oslavovaní jako stateční nositelé starobylých umění života, tito muži, cítící se nyní naprosto zbyteční, se potulují po přístavu a „prodávají“ turistům historky o starých zlatých časech.
„Možná, že to ještě není definitivní konec“, mudruje opálený Giocchino Cataldo, s břichem jako sud, „ale možná jo. Buď jak buď, ten báječný život je v pytli“. Cataldův titul „rise“, čili šéf, pochází od severoafrických Arabů, kteří kdysi kolonizovali Sicílii. On rozhodoval, kdy, kde a jak se bude lovit tuňák. Díky fenomenální paměti vyjmenovává data i jména z doby své vlády z velké části minulého století. Pak, ponuře, recituje jakousi modlitbu za slábnoucí úlovky.
První velká změna přišla v r. 1960, kdy japonské a sovětské traulery začaly křižovat Středozemní moře. Nyní Korejci, Číňani a Taiwanci (vedle dalších), jsou hlavními hráči. Poslední rok, kdy se do favignanské mattanzy ulovil tuňák obecný, byl celý úlovek kompletně koupen japonským kupcem a poslán do Tokya. Sicilské trhy nabízejí pouze odřezky z méně hodnotných druhů tuňáků.
Letos, Cataldovi rybáři vhodili sítě do moře, ale vytáhli je prázdné. Na pevnině, v rybářském přístavu Bonagia, blízko Trapani, byly sítě ponechány na břehu, na protest proti tuňáčí farmě, na kterou se nyní obrátila pozornost Japonců. Pokud jsem přestanou jezdit Japonci, kteří chtějí hlavně divoké tuňáky, bude to konec pro naši farmu, říká Salvatore Spataro z Bonagie. Ale stále se nevzdává tušení zlatých časů. Zimní bouře poškodila farmu a více než 2000 tuňáků uprchlo.
Atlantský tuňák obecný, s jeho starobylými instinkty, následuje svůj interní radar skrz Gibraltarský průplav každý rok na jaře, aby se mohl třít ve Středozemním moři.
Jak jsou vyhodnocovány úlovky
Lovné limity jsou stanovovány polooficiální organizací v Madridu, která se jmenuje International Commission for the Conservation of Atlantic Tuna, čili ICCAT, jejímiž členy jsou jak zástupci vlád, tak průmyslu. Podobné organizace jsou i jinde ve světě. Ale mohou pouze prosit vlády o akci a mnoho vědců tvrdí, že příliš vycházejí vstříc požadavkům rybářů. Safina nazývá ICCAT „International Conspiracy to Catch All Tuna“ (mezinárodní spiknutí na vylovení všech tuňáků) a obviňuje je ze zkreslování dat ve prospěch rybářů.
Ale i za předpokladu těch nejlepších úmyslů, vlády mohou pouze patrolovat v jejich teritoriích, což je často pouze 12 mil od břehu, vyjímečně až 200 mil. FAO pracuje pouze s oficiálními čísly od národních členů, ale přitom stále narůstá kategorie označovaná jako IUU fishing, což znamená ilegální, nereportovaný a neregulovaný rybolov. Ukazuje se být pouhou teorií, že komerční rybáři se budou chovat zodpovědně, aby si tak zachovali živobytí i do budoucna, naopak experti říkají, že v praxi většina kapitánů volí pouze bezohledný okamžitý profit.
V přístavu Favignana se drama zhmotnilo do reálného života v podobě obří konzervárny podobající se katedrále, která je nyní opuštěná. Do kamenů zdí jsou vyryta čísla rekordních úlovků z dob kdy rodina Florio zaměstnávala stovky dělníků, kteří konzervovali tuňáky a rozesílali je do celého světa. V roce 1857 to bylo celkem 10.159 tuňáků.
V současnosti se na Sicílii nachází pouze jedna aktivní konzervárna ve vnitrozemí, která zpracovává tuňáky ze severní Ameriky a Asie.
Giuseppe Giangrazzo, po 40 let správce konzervárny, nyní občas bere turisty na poněkud hořké exkurze.
„To byste museli vidět tenkrát“, říká a ukazuje obrovské haly plné tlejících lan a prázdných háků, kam se věšeli čerstvě ulovení tuňáci. „Je to pryč, navždy“.
Kóta - září 2004
Tuňák obecný prohrává svůj boj o přežití
