Tethys - potápění v pohodě - Suchozemská fauna Galapág

Tethys - zajímavosti a články


 

 Suchozemská fauna Galapág



Úvodem  

Vážení čtenáři. Článek jsem sice nazval "Suchozemská fauna Galapág", ale nedá mi to, abych úvodem nezmínil dva důležité aspekty, které s rozmanitostí a jedinečností života na těchto ostrovech přímo souvisí, přestože se týkají odlišných vědních oborů, než je biologie. Je to jednak geologická historie ostrovů a jednak jejich umístění v jedinečné pacifické křižovatce teplých i studených mořských proudů.

Galapážské ostrovy se nacházejí v ožehavé vulkanické oblasti v jihozápadním konci tzv. Carnegieho hřebenu. Vznik ostrovů se donedávna datoval do období zhruba před třemi až pěti miliony let, ale v roce 1992 byly objeveny na místě Galapág dnes již potopené ostrovy, které však v určitém geologickém období čněly nad hladinu a jejichž stáří je odhadováno na 90 milionů let. Přestože současná suchozemská fauna Galapág je spjata s druhým obdobím existence ostrovů, vrcholky potopených ostrovů z prvního období jsou v současnosti významnými shromaždišti podmořského života a tak mají na celkovou biodiverzitu Galapág dodnes vliv.

Stáří ostrovů, v geologickém měřítku spíš mládí, ale není jediným aspektem, který se podílí na biologické jedinečnosti. Významný vliv má i izolovanost a vzdálenost Galapág od pevniny i ostatních ostrovů. Nejbližší pevninou je západní pobřeží Ekvádoru, které je vzdáleno od nejvýchodnějšího ostrova San Cristobal cca 1000 km na východ, 1600 km severovýchodně se nachází Panama, 3400 km severovýchodně je to ke konci Kalifornského zálivu, 3700 km na jihozápad je známý Velikonoční ostrov a pokud byste se vydali přímo na západ, museli byste uplout 4800 km, než byste narazili na ostrovy Markézy. Tato izolovanost způsobila, že suchozemských nelétavých druhů, které se na ostrovy dostaly nebylo mnoho a pokud již přežily dlouhou pouť po hladině oceánu, vyvíjeli se již odlišným způsobem než jejich předci, kteří zůstali na pevnině. 

Posledním významným aspektem, který se podepisuje pod neobvykle bohatou biodiverzitu ostrovů jsou mořské proudy. Galapágy leží přímo na křižovatce důležitých pacifických proudů, teplých i studených. Z jihu proudí studená voda Humboldtova proudu, ze západu je to rovněž studený proud Cromwellův, ale od severu dodává Galapágám naopak teplou vodu Panamský proud. Teplotní rozdíly vody mohou u jednotlivých ostrovů činit ve stejném období až 10°C, nejstudenější bývá západní pobřeží ostrova Isabela, nejteplejší vodu mají dva malé severní ostrůvky Darwin a Wolf. Tato teplotní diverzita vody způsobuje, že ostrovy i okolní vody jsou domovem jak druhů vyloženě tropických, tak i studenomylných. Kdo může být zářnějším příkladem toho, že tomu tak skutečně je, než malý endemický tučňák galapážský, kterému se již věky daří zde, přímo na rovníku, na Galapágách!

Jak se vůbec suchozemští nelétaví živočichové na Galapágy dostali? Museli překonat obrovskou vzdálenost, která dělí ostrovy od jihoamerické pevniny buď na nějakém plovoucím dřevě nebo že se prostě udrželi na hladině. Na základě měření rychlosti mořských proudů je doba takového výletu odhadována na 14 dní nejistoty a absence pitné vody.

V následujících řádcích se již pojďme věnovat přímo obyvatelům ostrovů, kteří alespoň občas vstoupí na pevnou zem a to zejména obratlovcům. Stoprocentní obyvatele moře a bezobratlé si necháme třeba někdy na příště. I tak vynecháme mnoho druhů, které se na Galapágách také vyskytují, ale poznejme alespoň ty druhy, které jsou buď něčím zajímavé a nebo pro Galapágy typické.  

Savci

Savci obývající suchou zemi jsou poměrně logicky na Galapágách zastoupeni velmi chudě. Jedná se cekem o 6 druhů, 2 druhy ploutvonožců, 2 druhy netopýrů a 2 druhy hlodavců. 

Nejvýraznějšími savci Galapág, jsou samozřejmě ploutvonožci. Je to jednak díky jejich fyzickým rozměrům, ale také jsou na ostrovech stále poměrně hojní. Většina návštěvníků se setkává s lachtany hned po příjezdu, kdy je autobus odveze do severního kotviště výletních lodí ostrova Santa Cruz. Lachtani se tu povalují mezi lavičkami, cisternami na pohonné hmoty, okupují schodiště k molům i mola samotná, dokonce obsazují i menší zakotvená plavidla. Jako všichni obyvatelé Galapág, i místní lachtani nemají geneticky zakódován strach z člověka, protože zde lidé v prehistorické době nikdy nežili a tak se k nim můžete přibližovat opravdu nadosah, aniž by to u lachtanů vyvolávalo útěkové či obranné reakce. Teprve když se přiblížíte na dosah ruky, či se lachtana dotknete a on zrovna tvrdě nespí, dočkáte se nespokojeného zafunění, vycenění zubů a nebo ústupu směrem k vodě. Nerudnější bývají dospělí dominantní samci, či samice s nedospělými mláděti. 

Tím hojnějším i větším druhem je galapážský poddruh Lachtana kalifornského Zalophus californianus. Galapážská populace je odhadována na 50 000 jedinců. Samci tohoto druhu mohou vážit až 300 kg! Nedávné studie DNA tohoto druhu prokázaly, že tento lachtan je s největší pravděpodobností samostatný druh, čili nejenom poddruh Lachtana kalifornského, ale další výzkumy v tomto směru budou ještě pokračovat. Pokud se Vám poštěstí někdy Galapágy navštívit, tak se s tímto chlapíkem určitě setkáte, obývá většinu oblastí, které turisté navštěvují, občas jej spatříte i přímo v hlavním městečku Galapág Puerto Ayora, což je sice hlavní město, ale víceméně jej tvoří dvě ulice domů, obchůdků a hotelů a přímo v centru je místo, kde obvykle místní rybáři vykládají své úlovky z lodí, kde se občas lachtani shromažďují a čekají na nějaký ten zbytek. Plně Vám ovšem lachtani odhalí své kouzlo, pokud za nimi skočíte do vody vybaveni šnorchlovací výstrojí. Na suchu nemotorné soudky se ve vodě promění v nenapodobitelné akrobaty. Ve vodě si s Vámi budou hrát hlavně menší samičky, které jsou nesmírně hravé a zvědavé a lidí se vůbec nebojí. Pokud mají chuť, mrkají zblízka lidem do masky, vypouštějí na ně bublinky nebo se hravě zakusují do ploutví. Samci si rozhodně hrát nechtějí, dokonce se již staly i případy napadení lidí agresivním samcem. Obvykle kolem šnorchlaře jen výhružně proplují, ale opatrnost je na místě a nějaké provokování se každopádně nemusí vyplatit. 

Druhým, menším a méně hojným zástupcem ploutvonožců na Galapágách je Lachtan galapážský Arctocephalus galapagoensis. Tento živočich je galapážským endemitem, tzn., že se vyskytuje pouze zde a nikde jinde. Od svého většího příbuzného se liší kratší tlamou, která trochu připomíná medvídka, delšími předními ploutvemi a hlavně huňatější srstí, která má rezavý nádech a v minulosti byla hlavní příčinou vybíjení těchto živočichů. Dospělí jedinci dosahují hmotnosti maximálně 70 kg. Populace se odhaduje zhruba na polovinu populace Lachtana kalifornského. Tento druh je mnohem plašší a před člověkem prchá do vody. Vyskytuje se spíše tam, kde je málo Lachtanů kalifornských, nejpočetnější populace je na ostrově Santiago.

Život lachtanů na Galapágách ovlivňuje zásadním způsobem známý klimatický jev "El niňo", který se v oblasti vyskytuje zhruba jednou za sedm let. Tehdy se z doposud nepříliš známých důvodů změní směry oceánských proudů, mnohem více prší a teplota oceánu vzroste o několik stupňů. V průběhu El niňa se oceán stává pro lachtany mnohem méně úživný, lachtani mají nedostatek potravy a dlouho trvající jev může zredukovat populaci až na 50%. Přežijí jen ti nejsilnější a po opadnutí jevů nastává naopak zase období populačního boomu, který populaci doplní na původní úroveň. 

Oba netopýry a hlodavce, kteří na Galapágách žijí s největší pravděpodobností nepotkáte, protože žijí velmi skrytě. U jednoho druhu hlodavce, který je podobný kryse, se vědci doposud přou, zda je původním druhem a nebo se na ostrovy dostal až s prvními loděmi, které na ostrovech přistály.


Plazi

Plazi tvoří neodmyslitelnou část galapážské fauny. Některé druhy patří přímo k symbolům Galapág. I dnes se zde můžeme setkat s obřími suchozemskými želvami, které patří všechny do stejného druhu a dělí se na dosud žijících 11 poddruhů. 3 poddruhy již byly nenávratně vyhubeny. Poddruhy se mezi sebou liší hlavně tvarem krunýře a svým výskytem, každý totiž obývá jiný ostrov. Současnou celkovou populaci želv tvoří zhruba 15 000 jedinců. O zvýšení tohoto počtu se snaží vědci v Darwinově rozmnožovací stanici na ostrově Santa Cruz. Na ostrovech se totiž vyskytují zavlečení potkani, kteří jsou schopní čerstvě narozené želvy zahubit. Ve stanici jsou želvy drženy do věku dvou let, kdy dosáhnou takové velikosti, že již pro ně potkani nejsou nebezpeční a poté jsou vypouštěny do volné přírody. 
Želva sloní může dorůst až do hmotnosti 250 kg a dožít se věku 150 let. Potkat se s nimi můžete samozřejmě v Darwinově vědecké stanici, ale to není ono. Divoké želvy ve volné přírodě téměř jistě potkáte na ostrově Santa Cruz. Pokud se vydáte z Puerto Ayora jedinou silnicí zpět na sever, po chvíli vystoupáte do zeleného pásma na úpatí centrálních hor. Zde jsou podél silnice i výstražné značky "pozor želvy". Vydejte se do zeleně nalevo od silnice a určitě po chvíli na nějaké narazíte.



Další skupinou plazů jsou ještěři a gekoni. Sem patří na prvním místě endemický Leguán mořský Amblyrhynchus cristatus, který je jedinou ještěrkou světa, která se aktivně potápí v moři za mořskými řasami, kterými se živí. Nepotápí se příliš hluboko, maximálně do 15 m, ale vydrží pod vodou na jeden nádech až jednu hodinu! Poté se opět vydrápe na příbřežní skaliska, aby vyhřál na slunci své tělo na provozní teplotu. Žijí obvykle v koloniích, populace na různých ostrovech se od sebe liší jak barvou tak velikostí, ale všechny spadají do stejného druhu. Dorůstá maximální délky 120 cm a největší jedinci vypadají jako malí draci. Leguána mořského můžete opět spatřit přímo v Puerto Ayora a nebo na pláži Tortuga beach, kam vede z Puerto Ayora tříkilometrová naučná stezka.

Dva druhy suchozemských leguánů jsou rovněž endemité a mají pravděpodobně společného předka s Leguánem mořským. Druh Conolophus subcristatus je více rozšířený. Pravděpodobně nejhustší populace je na ostrůvku South Plaza - pokud sem zavítáte, určitě se s ním setkáte. Druh Conolophus pallidus žije pouze na ostrově Santa Fe. Oba druhy jsou si velice podobné a žijí shodným způsobem života. Jsou o něco větší než mořští leguáni, dosahují hmotnosti cca 6 kg. Jejich preferovanou potravou jsou čerstvé výhonky galapážských opuncií a na této skromné stravě se dožívají úctyhodných 60 let.

Mezi zbývající plazy patří sedm druhů endemických ještěrek, které dorůstají délky maximálně 30 cm a devět druhů gekonů, z nichž je endemických pět.

Hadi jsou zastoupeni na ostrovech čtyřmi druhy, tři jsou endemické užovky rodu Alsophis a čtvrtý druh nese vědecký název Philodrys biserialis. Tito hadi nejsou nebezpeční a s největší pravděpodobností je nikdy nepotkáte, protože nejsou příliš hojní a žijí velmi skrytě. Dorůstají délky zhruba jednoho metru.


Ptáci


Ptáci, díky své schopnosti létat, jsou logicky druhově nejbohatší třídou Galapág. Převažují druhy potravně vázané na moře, ale nalezneme zde i ptáky, kteří obývají vnitrozemí. Hnízdí zde celkem 58 druhů, z nichž je 28 endemických. Desítky dalších druhů jsou občasnými návštěvníky na svých cestách do hnízdišť či za potravou. Na Galapágách dokonce žijí nebo se občas vyskytují i druhy, které potkáváme i ve střední Evropě. V rámci rozsahu tohoto článku není možné se podrobně zabývat všemi druhy a zastavíme se pouze u druhů v oblasti hnízdících či jinak atraktivních. 






Spheniscidae - Tučňákovití

Na Galapágách žije jediný zástupce této čeledi, Tučňák galapážský Spheniscus mendiculus. Je to tučňák s nejsevernějším výskytem a patří i mezi druhy nejmenší. Celková populace není nijak početná a dosahuje zhruba počtu 2 500 jedinců. I život tučňáků dramaticky ovlivňuje "El niňo". Živí se převážně malými rybami a turisté je nejčastěji potkávají na ostrově Bartolome, kde je malá kolonie o několika desítkách jedinců. Největší kolonie se nacházejí na západním pobřeží ostrova Isabela. 

Diomedeidae - Albatrosovití

Více druhů albatrosů občas navštíví Galapágy, ale pouze jeden zde pravidelně hnízdí, Diomedea irrorata - zatím nemá český název. Je to impozantní a vznešený pták, který dosahuje rozpětí křídel až 240 cm. Je možné se s ním setkat pouze na ostrově Espaňola a to v období od dubna do prosince, kdy snášejí vejce a vychovávají mladé. Leden až březen tráví na otevřeném moři.

Pocellariidae - Buřňákovití

Z této čeledi bylo na ostrovech pozorováno celkem 8 druhů, ale pouze dva se zde vyskytují pravidelně. Je to Buřňák havajský Pterodroma phaeopygia a Buřňák tmavohřbetý Puffinus lherminieri.

Hydrobatidae - Buřňáčkovití

Buřňáčkovití patří mezi nejmenší mořské ptáky, dosahují rozpětí křídel pouze okolo 30 cm. Rovněž 8 druhů již zde bylo pozorováno a 3 druhy patří mezi stálé rezidenty, Buřňáček štíhlý Oceanites gracilis, Buřňáček galapážský Oceanodroma tethys a Buřňáček madeirský Oceanodroma castro.

Phaethontidae - Faetonovití

Jediný zástupce čeledi Faeton proužkovaný Phaethon aethereus obohacuje faunu Galapág, ale patří bezesporu mezi ptáky nejkrásnější. Ze sněhobílého peří výrazně vystupuje jasně červený zobák a hlavním poznávacím znakem je jedno předlouhé ocasní ocasní pero, které v letu vlaje za faetonem jako vlečka. Z navštěvovaných ostrovů hnízdí třeba na obou Plazas.

Pelecanidae - Pelikánovití

Pelikáni jsou známí a výrazní ptáci, z nichž dva druhy hnízdí i v jižní Evropě. Tento pták je nezaměnitelný díky svému zobáku s vakem a zároveň patří i mezi největší mořské ptáky, protože dosahuje rozpětí křídel až přes dva metry. Je úchvatné pozorovat pelikány při lovu, kdy se vrhají z výšky pod hladinu ve velké rychlosti s otevřenými zobáky, do kterých nabírají vodu i s potravou. Kůže vaku je velmi elastická a vak může pojmout najednou až 10 l vody! A abychom nezapomněli, tím galapážským pelikánem je Pelikán hnědý Pelecanus occidentalis. 

Sulidae - Terejovití

Čtyři druhy terejů zde byly zaznamenány a tři z nich zde pravidelně hnízdí. Jsou to Terej modronohý Sula nebouxii, Terej maskový Sula dactylatra a Terej červenonohý Sula sula. Největším terejem je sice Terej maskový, ale jednoznačným miláčkem a maskotem Galapág je Terej modronohý, kterému zde říkají Blue-footed booby. Jeho obrázky jsou v Puerto Ayora na každém rohu, zdobí trička, jmenují se po něm místní bary. Na otázku proč, je jednoduchá odpověď. Jeho modré nožičky jsou prostě úchvatné a jejich majitel díky nim vypadá roztomile a legračně. A on to ví! Při toku, kdy se samci dvoří samičkám, předvádějí páry úchvatné tance při kterých zvedají své nohy do výšky, aby byly co nejvíc vidět. Stejně tak fascinující je u terejů způsob lovu. Těla terejů jsou výrazně lehčí než voda a pokud se potřebuje dostat k rybám hlouběji pod hladinu, musí vletět do vody s obrovskou energií a rychlostí. Pod vodou máchá křídly, aby zpomalil svůj výstup na hladinu a dlouhým zobákem se ohání po rybách. Pokud někdy narazíte na lovící hejno terejů, užijte si to, je to jedno z velkých představení přírody, které připomíná raketový útok. Tereje modronohé můžete potkat třeba jak loví v kanálu mezi ostrovy Baltra a Santa Cruz, či na ostrovech Plazas a North Seymour. Potkat všechny tři druhy najednou se může podařit pouze na Punta Pitt na ostrově San Cristobal. 

Phalacrocoracidae - Kormoránovití

Kromě tučňáků je již na světě pouze jeden nelétavý mořský pták a tím je galapážský kormorán Nannopterum harrisi. S výškou těla 90 cm je to největší kormorán na světě a je samozřejmě také jediným, který ztratil schopnost létat. Celkovou populaci tvoří pouze 700 až 800 ptáků, která může během jevu "El niňo" poklesnout až na polovinu, ale poté se rychle obnovuje na původní úroveň. Setkat se s ním můžete pouze na pobřeží ostrovů Isabela a Fernardina. 

Fregatidae - Fregatkovití

Do této čeledi patří elegantní vzdušní akrobaté, kteří ovšem nejsou schopni promazávat své peří a nepřistávají tudíž nikdy na mořské hladině. Potravu tak hlavně získávají z lidského hlediska nepěkným způsobem, že ji kradou jiným ptákům, hlavně terejům. Samci jsou v době toku a hnízdění známí svým rudým vakem na hrdle, který mocně nafukují. Se siluetami kroužících fregatek, které připomínají spíše pravěké létající dinosaury, se můžete setkat téměř na všech ostrovech a patří dvěma druhům, Fregatce vznešené Fregata magnificens a Fregatce obecné Fregata minor. 

Ardeidae - Volavkovití

Volavkovití jsou známou čeledí, která je poměrně bohatě zastoupená i v Evropě a dvě galapážské volavky můžeme občas potkat i u nás ve volné přírodě. Je to Volavka bílá Egretta alba a Volavka rusovlasá Bubulcus ibis. Jedinou endemickou volavkou je Volavka lávová Butorides sundevalli, která patří spíše mezi menší volavky, má šedomodrou barvu a na Galapágách je poměrně hojná, ke spatření např. na Tortuga beach na ostrově Santa Cruz. Dalšími volavkami, které zde hnízdí jsou Volavka velká Ardea herodias a Kvakoš žlutočelý Nyctanassa violacea. 

Phoenicopteridae - Plameňákovití

Tito nezaměnitelní elegantní ptáci jsou na Galapágách zastoupeni Plameňákem starosvětským Phoenicopterus ruber. K vidění bývají občas i v kanále mezi ostrovy Baltra a Santa Cruz.

Anatidae - Kachnovití

Ze tří druhů kachen pozorovaných na ostrovech zde hnízdí jediná, Kachna bahamská Anas bahamensis. Hnízdí v malých počtech ve slaných lagunách velkých ostrovů. 

Accipitridae - Krahujcovití

Káně galapážská Buteo galapagoensis je místním endemitem i jediným hnízdícím dravcem na ostrovech. Živí se mláďaty jiných ptáků i mladými leguány, sama nemá na ostrovech přirozené nepřátele. Celková populace se odhaduje na pouhých 100 párů a jsou k vidění na ostrovech Santiago, Bartolomé, Espaňola, Santa Fe, Fernardina a Isabela. Já sám jsem ji spatřil kroužit nad malým ostrůvkem, spíše osamělou skálou, Cousin´s Rock. 

Rallidae - Chřástalovití

Do této čeledi patří ptáci, kteří žijí velmi skrytým způsobem života, jen málo lidí je zatím spatřilo a proto si je pouze vyjmenujeme. Chřástal galapážský Laterallus spilonotus, Slípka zelenonohá Gallinula chloropus a Neocrex erythrops, který zatím nemá české jméno.

Haematopodidae - Ústřičníkovití

Pouze jediný druh v počtu cca 150 párů zastupuje tuto čeleď v naší oblasti Ústřičník americký Haematopus palliatus

Charadriidae - Kulíkovití

Ze sedmi pozorovaných kulíkovitých si řekněme alespoň dva nejhojnější druhy Kulíka Bonapartova Charadrius semipalmatus a Kamenáčka pestrého Arenaria interpres, který se občas vzácně objeví i u nás.

Scolopacidae - Slukovití

Slukovití jsou známí brodiví ptáci, kteří se vyskytují po celém světě a tato druhově bohatá čeleď obohacuje galapážskou přírodu o Vodouše aljašského Heteroscelus incanus, Jespáka písečného Calidris alba, Kolihu malou Numenius phaeopus a Lyskonoha úzkozobého Phalaropus lobatus. 

Recurvirostridae - Tenkozobcovití

Do této skupiny patří Pisila čáponohá Himantopus himantopus, kterou lze vzácně spatřit i u nás.

Laridae - Rackovití

Do této čeledi patří rackové i rybáci a 4 druhy patří mezi galapážské rezidenty. Oba rackové jsou galapážští endemité, Racek galapážský Creagrus furcatus je z nich hojnější, populace je odhadována na 10 až 15 tisíc párů a pěkně zblízka si jej můžete prohlédnout např. na ostrově North Seymour. Racek lávový Larus fuliginosus je nejvzácnějším rackem na světě, celou populaci netvoří více než 400 párů, a tato populace je roztroušená po celém souostroví. Mezi rybáky patří Nody obecný Anous stolidus a Rybák černohřbetý Sterna fuscata, který se ovšem vyskytuje pouze na malém nejsevernějším ostrůvku Darwin.

Columbidae - Holubovití

Na galapážských hlavních ostrovech žije i zástupce této čeledi, pěkná malá hrdlička, Hrdlička galapážská Zenaida glapagoensis.

Cuculidae - Kukačkovití

Zdá se, že jediným původním kukačkovitým ptákem je druh Coccyzus melacoryphus. Žije poměrně skrytým způsobem života, takže je pravděpodobnější, že jej spíše uslyšíte, než uvidíte. Dvě další kukačky, Kukačka rýhozobá Crotophaga sulcirostris a Kukačka ani Crotophaga ani, byly na ostrovy introdukovány v 60., respektive 80. letech minulého století.

Tytonidae - Sovovití

Na Galapágách žijí i sovy. Oba druhy se vyskytují i u nás a jsou to Sova pálená Tyto alba a Kalous pustovka Asio flammeus. Žijí velmi skrytě a jejich výskyt potvrzují jen tu a tam nacházené vývržky se zbytky potravy. Zajímavostí je, že z vývržků sov byli poprvé popsáni oba galapážští hlodavci, kteří jsou na sovím jídelníčku.

Tyrannidae - Tyranovití

Tyranovití jsou na ostrovech zastoupeni dvěma druhy, ten krásnější, jasně rubínově zbarvený Tyranovec purpurový Pyrocephalus rubinus je jedním z dalších "maskotů" Galapág, často k vidění na tričkách i pohlednicích. Říkají mu zde Vermilion. Přesto to není místní endemit a je méně hojný než naopak endemický a ne tak pestře zbarvený Tyran galapážský Myiarchus magnirostris. Vermiliona můžete potkat ve vyšších zelených polohách Santa Cruz, např. v okolí propasti Los Gemelos.

Hirundinidae - Vlaštovkovití

Na Galapágách bylo zatím pozorováno 5 druhů z této čeledi malých a roztomilých ptáků, ale pouze jeden zde hnízdí - Jiřička jižní Progne modesta.

Mimidae - Drozdcovití

Všichni čtyři drozdcovití jsou galapážští endemité a vyskytují na všech hlavních ostrovech kromě Pinzónu. Pouze jeden má český název - Drozdec galapážský Nesomimus trifasciatus, ostatní alespoň latinsky, Nesomimus parvulus, Nesomimus macdonaldi (zajímavý název!) a Nesomimus melanotis. 

Emberizidae - Strnadovití

Ze čtyř zaznamenaných strnadovitých, pouze Lesňáček žlutý Dendroica petechia je galapážským rezidentem. Zároveň je to jediný jasně žlutý ptáček na ostrovech, takže je snadno rozpoznatelný.

Fringillidae - Pěnkavovití

No a na závěr jsme si schovali pěnkavovité, kteří se na Galapágách zatím rozvinuli do současných třinácti druhů, ačkoliv všechny mají stejné prarodiče. A záměrně píši "zatím", protože evoluce těchto malých ptáčků dosud neskončila a stále zde probíhá vědcům téměř před očima! V roce 1997 při posledním intenzivním jevu El niňo se díky silným a dlouhotrvajícím dešťům zazelenaly i menší skalnaté ostrůvky do té doby pusté a bez vegetace. To vyprovokovalo i několik pěnkav k přestěhování na tyto ostrovy. Po půlroce pršet přestalo a ostrovy opět zpustly. Pěnkavy, které se zde usadily najednou neměly co jíst. Smrt hladem nakonec nejkreativnější jedinci odvrátili skutečně kuriózním způsobem - začali sát krev hnízdícím rezidentním mořským ptákům, hlavně rackům a terejům. A na této stravě přežívají doposud! Po pouhých čtyřech generacích se začaly pěnkavám tenčit a prodlužovat zobáky, aby byly vhodnější k upířímu způsobu života. Pravděpodobně nám tak v současnosti vzniká na Galapágách nový čtrnáctý druh pěnkavy!!! Všechny druhy se od sebe liší vzhledem, i když některé jsou si velmi podobné, potravou a tím na kterém ostrově se vyskytují. Netřeba asi příliš připomínat, že se staly hlavním studijním podkladem Charlesi Darwinovi při práci na jeho slavné knize "O původu druhů".


Závěr

  Na závěr bych se chtěl trochu oprostit od možná někdy suchého výčtu jednotlivých druhů a pokusit se Vám sdělit, jak a proč jsou pro mě osobně Galapágy asi tím nejkrásnějším místem na zeměkouli, proč o nich i v realitě středoevropských plískanic často sním a nosím je ve svém srdci. Je to tím všeobecně známým prazvláštním chováním všech galapážských tvorů, kteří měli to štěstí, že se vyvíjeli miliony let v prostředí bez lidí, nebyli lidmi loveni a nevypěstovali si tak vrozený strach. Člověk který vystoupí z letadla na ostrově Baltra má okamžitě pocit, že se ocitl buď v pravěku nebo v ráji. Snad pouze zde se můžete procházet kolonií odpočívajících lachtanů, aniž by Vás vůbec uznali za hodné pohledu, můžete šnorchlovat s tučňáky, kteří Vám občas nezbedně klovnou do potápěčské masky, v Puerto Ayora se na židli u Vašeho stolu usadí pelikán a po hlavní třídě si to štráduje leguán mořský. Fregatky se na hnízdě ani nepohnout i když si je budete fotit z jednoho metru a želva sloní? Vždy jsem měl pocit, že mě asi ani nevnímá. Vtipně to vyjádřil můj kamarád Petr Slabihoudek: "Té než dojde, že jsme tu byli, tak my budem už dávno po smrti". 

Doufejme, že tento zázračný svět, tato "jiná planeta" na zemském povrchu, zůstane zachována, bude vzkvétat a nebude neodpovědnou lidskou činností zničena dříve, než té naší želvě vůbec dojde, že jsme tu jednou byli. 


Tomáš Kotouč, 16.02.2005





 
1502926030
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist