Tethys - potápění v pohodě - článek

Tethys - zajímavosti a články


 

 Galapágy 2004 - článek od Aleny T.



Vysněnou cestu za potápěním na Galapágy jsem plánovala skoro dva roky. Připadala mi nesplnitelná a zpočátku to byla velmi teoretická záležitost. Ale jak jsem stále víc a víc na internetu četla o přírodě, zvířatech a o celé výjimečnosti ostrovů, tím intenzivněji jsem toužila Galapágy zažít. Jako jediný český potápěčský klub, realizující Galapágy, jsem našla Tethys. Když se v květnu začalo zdát, že všechno vyjde, stále jsem tomu všemu moc nevěřila. Teprve nyní, když píšu tyto řádky, si uvědomuju, co jsem všechno prožila, galapážská syrová příroda, ať nadvodní nebo podvodní, dostane každého a momentálně se ve mně mísí pocity radosti z prožitého a smutku z toho, že to všechno už skončilo.


Osm dní byla naší základnou loď Guantanamera. Příjemná výletní jachta předělaná provizorně na potápěčskou loď. Měla své chyby, ale v podstatě byl pobyt na lodi velmi příjemný. Kajuty po dvou s vlastním příslušenstvím, často i luxusně teplá voda, příjemná jídelna, lehátka na opalovací přídi, dost prostoru pro neopreny a oblékání. O žakety a automatiky a o plnění lahví se celkem vzorně starala posádka, která také ochotně pomáhala při navlékání výstroje. Brzo se s námi indiáni skamarádili a mastili s námi karty, případně i tančili salsu s Jarkou, nebo nadšeně zpívali Guantanameru za doprovodu Tomášový kytary. Kuchař Eugenio byl malý, veselý a šikovný. Snad nejvíc mi chutnal jeho tuňák, kterého jsme dostali naservírovaný asi 10 minut po ulovení, syrový, pouze se sójovkou. Moc veliká mňamka. 

Hlavním cílem celé výpravy bylo potápění na vzdálenějších lokalitách u ostrovů Darwin a Wolf. Jedná se o skalnaté útvary zhruba 16 hodin plavby na sever od rovníku. Je to krásně opuštěná oblast, většinou jsme byli na lokalitách sami. Křik a nálety ptáků, kterých je v této oblasti nespočet a pohled na skály při slunění o pauzičkách byly fantastické. Několikrát, když jsem se ráno na palubě probudila, můj první pohled padnul na Darwinův oblouk, druhý na v dálce skákajícího delfína a třetí na tereje, který zrovna střemhlav padal pod hladinu za snídaní. Prostě ten někdy nakreslený kýč na obrázku, to byla tady nádherná skutečnost. O odrazu zapadajícho slunce na oblouku ani radši mluvit nebudu. 

Ponory probíhaly ze zodiaku, který většinou celou dobu čekal na hladině a sledoval směr naší cesty pod vodou. Divemaster Jimmy byl pohodář, k ruce měl indiána Cesara. Vzhledem k silným proudům a častému pobytu v big blue jsme se potápěli v jedné velké skupině 14 potápěčů, kterou vedl Jimmy a zakončoval Cesar. Ponory měly obvykle jeden stejný scénář. Sestup k plošině na útesu, kde jsme se chytili skály a sledovali divadlo kolem - proplouvající žraloky, kladivouny, támhle želva, támhle siba.... a pak přišlo velké big blue. Záchytný bod žádný, všichni jsme důvěřivě sledovali Jimma. Někdy se z toho prostoru až točila hlava. Čekání ale nebylo nudné, stačilo sledovat obrovská hejna šedých pacifických creolefish s třeba stříbrnýma tečkama u ocasu, což je dominující ryba galapážských vod, dvojice karnasů (tmavý a stříbrný, byl čas tření), želva si to šine proti mně, snad do mě narazí nebo co, barakudy mlsně putují kolem....navíc čekání nebylo nikdy dlouhé, brzy se objevila hejna kladivounů a galapážských žraloků, bylo zkrátka stále na co se dívat. A radila bych v žádném případě nevynechávat první ranní ponor, ten byl vždycky nejlepší.


Kladivouni se nakonec stali našimi dobráckými kamarády. Bez nich si Darwin vůbec nelze představit. Jejich krásné vlnění jsme pozorovali shora, zdola, ale i v těsné blízkosti, kdy jsem měla pocit, že bych si na to magické zvíře mohla sáhnout. Líně proplouvali kolem nás a zvědavě pozorovali tu podivnou bublající skupinu. Jednou jich kolem nás bylo asi 100, prostě kam člověk pohlédl, tam byl kladivoun a nemělo to konce. Obvykle zmizeli tak náhle, jako se objevili. 

Oproti dobrákům kladivounům ve mě galapážský žralok vzbuzoval respekt a občas jsem ani nedýchala, když ta obluda přijela moc blízko. Stejně tak silky. Jednou, když jsme viděli snad už všechno, prohlásil Tomáš, že chybí ješně nějaký drzý silky. A hned následující ponor tam byl. Nejdřív jeden, pak dva, kroužili kolem nás v big blue, zvědavě projížděli naší grupou a okukovali nás svýma zlatýma očima. Byla jsem docela ráda, že mám tak velkýho badika, za kterým nejsem moc vidět a úspěšně jsem dodržovala řazení silky, badik, já. 

Měli jsme na lodi i velkého rybáře Richarda. Jednou nešel na ponor a místo toho chytal na vlasec ryby. Co ulovil, pustil, šlo jen o zábavu. Ale pak se rozhodl, že nakrmí trochu žraloky. S kuchařem domluvil nějaké zbytky a naházel je do vody. Spoušť, která nastala, ho přiváděla do fotící eurofie. K lodi se sjeli snad všichni žraloci z okolí a Richard strkal do vody jak foťák, tak kameru a naslepo točil. Později, když posádka chytila rybu k večeři a čerstvě ji začala kuchat na zádi, přičemž krev odkapávala do vody a vnitřnosti putovaly tamtéž, žraločí rodeo začalo znovu a to už jsme na zádi byli všichni. Někteří si s rozzářenýma klukovskýma očima na běsnící žraloky i sáhli!! Asi je mrzelo, že mají ruce.


Největším zážitkem byl ale velrybák. Fakt jsem ho viděla a bylo to úžasný. Váleli jsme se v nekonečné modři, zaostřovali do dáli a čekali na zvědavce, kteří připlují. A najednou byl tu, kolem nás jel autobus. Jimmovo ječení do automatiky musel slyšet každý a už jsme se vší silou opírali do ploutví a mastili to vedle té překrásné březí samice. Měli jsme za sebou necelou půlku ponoru, takže vzduchu dost, každý funěl jak lokomotiva a prožíval ten nádherný pocit plavat vedle tak obrovského zvířete. Dostala jsem se těsně vedle něj, na dosah, ale věděla jsem, že dotyku musím odolat, jeho obrovskou postranní ploutev jsem měla před sebou jak stůl a měla jsem chuť se jí chytit a nechat se táhnout. Byl to nádherný zážitek. 

Několik ponorů nebo alespoň část většiny, probíhalo kolem útesů. Vzhledem k silným proudům to byla projížďka prostorem, kde stačilo založit ruce a dívat se. Proplouvali jsme doslova rybí polévkou, kde vévodili šedí creolefish, žlutoploutví bodloci, čtverzubci, klipky, pomci, chrochtalové, kranasové, pyskouni a kanicové. Zajímavé byly i obrovské papouščí ryby s nádhernou boulí na čele a nejvíc se mi líbily celožluté trumpetky a celožluté nafukovačky. Některé kamenné ryby byly tak kamenné, že když mě badik upozornil, koukala jsem nechápavě na šutr a říkala jsem si: co, sakra, vidí, vždyť tu nic není. A když ukazoval na písek a naznačoval, že to je super, tak jsem neviděla nic než koberec řídké trávy. Bylo to celé pole úhořů. 

Ve skalách pod námi byla snad v každé příhodné díře muréna. Mnohé se i vlnili na cestě kamsi a vůbec jim nevadila naše přítomnost. 
Častými spolucestovateli krajinou byly želvy. Několik obrovských spících naši zvědaví fotografové donutili k pohybu a otráveně ale majestátně od těch dotěrů odpluli. Zážitkem byly pářící se želvy. Byla to tedy 4% menšina, samec na samci, ale jejich přitisknuté krunýře plující v prostoru byly kouzelné. Tomáš potom prohlásil, že mají nadržené období a želvák, když vidí krunýř, tak na něj skočí.
Stejně tak rejnoci ani nešly počítat. Obrovské spící trnuchy byly všude, už jsme si je s badikem ani neukazovali. Několikrát jsme narazili na krásně puntikatou sibu. S jednou vlnící se dvojicí jsem plavala v takové těsné blízkosti, že jsem přesvědčená, že na mě párkrát přátelsky mrkla. Kouzelné bylo, že se nesnažily uhnout, ale jen s nadhledem sledovaly moje usilovné snažení udržet s nimi tempo. A taky jsem se skamarádila s mantou. Najednou cítím, jak mě badik popadnul za ruku, abych nekoukala vpravo, když vlevo pluje ta nádhera. Přímo na mě. Měla jsem výjimečně foťák a tak jsem jen zatajila dech a cvakla. Těsně přede mnou se krásně prohnula a zalomila to nahoru. Ale vrátila se a tančila kolem mě dál, byla obrovská, nádherná, byla moje. 

Už jsem se zmínila o delfínech, ale musím víc. Když jsme po celonoční plavbě přijížděli k Wolfu, uvítali nás právě delfíni. Proháněli se před přídí a vyskakovali z vody, jako kdyby měli radost, že přijíždíme. S delfíny jsme se setkali snad při každé jízdě zodiakem na Darwinu. Stačilo se rozhlížet a určitě někde kolem nějaký delfín skákal. Se závistí jsem sledovala, jak vysoko vyskočili a plácli sebou rozkošnicky do vody. Taky bych chtěla takhle dovádět. Ve vodě jsme je ale viděli jen párkrát, prosvištěli kolem a spíš při pohledu nahoru k hladině jsme sem tam zahlédli, jak monitorují naše hemžení dole. Když jsme se vyhřívali na přídi, občas nás přišel zkontrolovat Tomáš a skoro vždycky po pravdě pronesl - hele tamhle je delfín...... hele želva...... Člověk se brzy zapojí do té výjimečné přirody a už ji bere jako samozřejmost, takže naší odpovědí už bylo jenom líné "neotravuj". 

Pokud bych měla vyjmenovat lokality, začali jsme vyvažovacím ponorem na North Seymouru (lachtan, žralok, kladivoun, želva....) a pak hurá na Wolf a Darwin, kde bylo celkem asi 12 ponorů. Potom jsme se vraceli zpátky k Santa Cruz a po cestě byly Cousin´s Rock, Bartolomé a Gordon Rocks. Po pravdě řečeno, po těch krásách na severu mě zase až tak potápění u ostrovů nenadchlo. Viditelnost byla horší, voda studenější a spíš se jednalo o malé ryby, nejrůznější ježovky, hvězdice, úhoře a jedině snad vzácně veliké mořské koníky na Cousin´s Rock.

Musím se ale zmínit o zrádných proudech. Ty jsou hlavně na Darwinu dost silné. Při čekání u útesu bylo podmínkou dobré přidržení skály. Mimochodem, často při delším držení, mi prsty začali ožírat vylézající krabíci, nelíbilo se jim, že se přidržuju za jejich domek. Pro slabší potápěče bylo udržení v proudech dost náročné a i občasné krátké přejezdy proti proudu vyžadovaly trochu úsilí. Mám proudy ráda, baví mě se v nich vozit a nevadí mi s nimi bojovat, mám radost, když je "překopu", ale tentokrát mě vytrestaly. Na breefingu jsme se dohodli na ponoru kolem útesu, že nepoplaveme do big blue ale budeme se věnovat rybičkám, murénám, želvám apod. Proudy byly silnější, vesele se svištělo kolem útesu. Najednou jsme s badikem zpozorovali trochu hlouběji spící želvu. Klesli jsme k ní a kochali se tím majestátním klidem. Nedalo mi to a želvu jsem pohladila po ploutvi. Líně otevřela oko a koukala do mojí asi 10 cm vzdálené masky, co otravuju. Když jsem ploutvičku pohladila znovu a řekla jí "nazdárek želvo", tak se jen trochu posunula stranou, dávajíc mi najevo, jak jsem dotěrná. Badik mě shovívavě sledoval vedle, zase si hraju, no tak teda počká. Za chvíli jsme si to namířili zpět nahoru za skupinou, ale ouha, ta mezitím zmizela. Proud se změnil, nešel už doleva, šel doprava a tak v domění, že tudy se skupina vydala jsme se nechali líně unášet po proudu. Ty jsou ale v různých hloubkách různé, takže výsledek byl ten, že skupina mířila v jiném proudu opačným směrem. Nicméně z našeho odloučení jsme si nic moc nedělali. Kochali jsme se dál krásou útesů, potkali sibu, kladivouny, další želvu.... a v pohodě dokončili ponor do 50 barů. Když jsme vykoukli nad hladinu, byli jsme pod Darwinovým obloukem. Moře se vzdouvalo ve vlnách. V dálce jsme viděli loď a na druhé straně, rovněž v pěkné dálce, i zodiak. Povrchové proudy směřovaly ven, od lodi i od zodiaku. Miloš nafouknul bójku a řekli jsme si, že nám nezbývá než čekat, až nás budou postrádat a ve vlnách začnou hledat. Nepočítali jsme ale se těmi zrádnými proudy a během 10ti minut jsme se na vlnách houpali pěkně daleko od oblouku. Musím přiznat, že jsem měla docela neveselé myšlenky. Tak daleko nás hledat nebudou, vždyť nás v těch vlnách nemůžou vidět, za chvíli nás to odtáhne tak daleko, že zodiak nebude mít šanci nás najít....... Bójka nebyla ve vlnách skoro vidět, pískali jsme na píšťalu oba nejednou, aby to bylo silnější, ale výsledkem bylo jen tisíce terejů nad námi, kteří zvědavě koukali, co se to tam na hladině plácá. Prosila jsem je, ať doletí na zodiak a řeknou jim, kde jsme. Naštěstí Milošovi praskla přeska u ploutve a tak mu nezbylo než ji držet v ruce a když už ji držel v ruce, tak s ní mával. A tu ploutev Cesar uviděl. Pomalu se blížící zodiak byl ten nejkrásnější pohled. Přestala jsem mít strach, že mi žralok ukousne nohu, že umřu v širém galapážském oceánu vyčerpáním, že mě zvědaví terejové začnou klovat do hlavy.... Moc ráda jsem viděla zase usměvavou tvář Tomáše, Jarky, Richarda a všech ostatních na zodiaku. Jimmy mě pak na lodi objímal a škrtil zároveň a já jsem si s láskou věšela neopren na ramínko a už asi po dvacáté vyprávěla, jak to všechno vlastně bylo a co by bylo kdyby a jak to vlastně mělo být.... Pokud bych z toho zážitku měla vypotit nějaké ponaučení, tak teda hlavně držet se skupiny, to je jasné, ale pokud už se dvojice zapomene a ztratí, tak je asi nejlepší zůstat co nejdéle pod vodou, přidržet se někde pod hladinou u skály, vydýchat si to do 10 barů a pak teprve vykouknout nad hladinu. To už zodiak určitě bude hledat a povrchové proudy tak neuškodí. A pro hledající by mohl být eventuelně záchytný bod shluk terejů. Pískání na píšťalu se sice rozléhá a je na zodiaku slyšet, ale mísí se s křikem a pískáním ptáků. V určitých chvílích, když jsme pískali co nám dech dovolil, bylo nad námi tolik terejů, že pokud by ze zodiaku ptáky sledovali, mohli se právě tím směrem zaměřit.

Ještě bych trochu něco pověděla o počasí. Podle všech informací, které jsem vyčetla z internetu, měl být v listopadu konec tzv. studeného a suchého období. Ale situace byla trochu jiná, ráno v Puerto Ayora pršelo, mžilo i přes den, bylo zataženo. Při procházce na pláži Bahía Tortuga si ale někteří jedinci pěkně spálili nosy i při zatažené obloze. Například Petr svítil druhý den jak neon. Na Darwinu a Wolfu bylo taky sem tam zamračeno, ale i tak se našly chvíle, kdy jsme se pekli na lehátkách na přídi a opět si pálili nosy. Všeobecně bylo tak zhruba 26 stupňů, voda kolem 25 na severu a u Santiaga pak kolem 23 i méně. Na palubě se spát dalo, mžilo párkrát jen přes den, jinak bylo teplo, ale v noci byl docela fukejř, hlavně když loď brzy ráno přejíždela. Spacák mi vlál až běda, byla jsem jak v kukle, ale bylo mi fajn. Potápěla jsem se v 5 mm neoprenu a vestě. Zima mi nebyla. Ale většina ostatních měla oblečky silnější a kuklu k tomu.

Samotnou kapitolou při návštěvě Galapág jsou i jiná zvířata než ryby a sice lachtani, leguáni, želvy a ptáci. Už při přejezdu z letiště do přístavu na Baltře jsme přebíhali v autobuse od okénka k okénku jako děti a vykřikovali: hele támhle leží na chodníku lachtan, hele támhle je ten terej s modrýma nohama, hele co to je za ptáka co se střemhlav vrhá do vody, no to je přece pelikán...... Přejezdem ostrova Santa Cruz do Puerto Ayora jsme zase poznali veškerou vegetaci Galapág. Na pobřežní zóně je mangrovník, v široké suché zóně strom palo santo následují zóny skaléziová a mikóniová, s pralesem rostlin plných mechu, kapradin a liján a rozlézajícího se chinovníku, minuli jsme podzemní pukliny Los Gemelos a projeli typickými vesničkami. Úvod do galapážské krajiny opravdu skvělý. Lávová pole jsme potom viděli aspoň z lodi na Santiagu.
Želvy sloní je možno obdivovat na Darwinově stanici. Tyto majestání tvorové nás svým věkem mají na háku a nenechají se moc vzrušit naší přítomností. Zvlášť jeden stoprocentně želvák se nechal od Jarky drbat na bradě. Očividně se mu to líbilo. 
Mořských leguánů jsme si užili hned první den na skalnatém pobřeží a druhý den se s námi dokonce šli koupat do vln. Usměvavé tlamičky trpělivě nastavovali focení a tak každý máme určitě tak třicet fotek leguána zepředu, z levého boku, z pravého boku, zezadu, zeshora.....
Za lachtany jsme jeli šnorchlovat druhý den odpoledne. Za 25 dolarů vyjížďka k ostrovu, kde zaručeně jsou. Ve vodě byl jeden (!), sice krásně dováděl, měl chuť si hrát, ale nás bylo 14 a tak tam bylo trochu přecpáno. Navíc byla pěkná zima, takže šnorchlovat bez neoprenu (na lodi neměli zátěže) bylo studené a při zpáteční cestě to nejlépe vystihl Richard, když prohlásil, že si připadá jak v Norsku. Ale lachátnky jsme ještě trochu prohnali, nebo spíš oni nás, u ostrovů v závěru naší cesty. Překvapili mě svoji rychlostí a mrštností pod vodou. Věděla jsem, že jsou ve vodě šikovní, ale že jsou to taková torpéda, to jsem nečekala. 
Velkými společníky po celé naší cestě byli ptáci. Hlavně drzé fregatky, které kradou potravu ostatním, nemohou se potápět a tak si shánějí něco na zub jak to jde. Když nám kuchař dal trochu zbytků od vaření a my házeli fregatkám do vzduchu, bylo ihned kolem lodi na padesát fregatek a přilétali tak blízko, že jsme mohli pozorovat jejich splasklé červené hrdelní vaky a dívat se jim do očí. Terejové nás často otravovali i při ponoru. Jednou jsem viděla i potápějícího se tereje. Zaplul pod vodu tak rychle, že jsem se až lekla. Viděla jsem i Lojzu, jak se vynořil terejovi u hlavy a pořádně se vyděsil, co to tam na něj kouká. Kouzelnými letci jsou featoni. Krásní, bílí se strunovitým ocasem. Pelikáni jsou všude a jejich vakovitý zobák je nezaměnitelný. Když jsme odjížděli, na záď přiletěla volavka a v klidu se procházela po lodi, nedbajíc našich nadšených výkřiků. Skály Darwina a Wolfa byly vůbec plné ptáků, křik se ozýval všude od rána do večera a stačilo jen vysycovat na lehátku, a sledovat na nebi nalétávájící fregatky, tereje a featony. U Bartolomé jsme dokonce viděli tučňáky.
Co se zvířátek týče, krásná byla procházka po ostrově North Seymour. V úvodu jsme procházeli mezi línými lachtany, kteří se vyvalovali na turistických stezkách a sem tam se čílili, že jim lezeme do siesty. Bylo zrovna období mláďat, takže malí sotva měsíční lachtánci se tulili k mámám a nemotorně hledali mléko. Zážitkem byly nafouklé vaky fregatek. Samci nafukují svá hrdla když lákají samičky nebo i jen tak když sedí na vejcích. Je to zajímavý pohled na červené balóny všude kolem na suchých větvích. V závěru, při nastupování zpět do loďky, vylezla na břeh lachtanice, uvelebila se před loďkou a nechtěla nás pustit dál, prostě se rozhodla, že tam teď bude relaxovat a nějací turisté jí byli naprosto ukradení.

Dva dny jsme strávili v Puerto Ayora, kde jsme čekali na loď. Je to přístav v jižní části ostrova Santa Cruz. Prošli jsme si Darwinovu stanici, kde se odchovávají želvy, procházeli jsme se a koupali se na kouzelně opuštěné pláži Bahía Tortuga. Užili jsme si i místních hospůdek a barů. Jídlo bylo nejlepší v uličce, kde jinak jedí místní. Jeden bufík vedle druhého, kde indiánky vařily oběd a nechávaly zájemce nakukovat do hrnců, případně i ochutnávat. Tak mohl člověk projít celou uličku, všude omrknout co se vaří a pak si vybrat to nejlepší. Vybrali jsme si špagety s banánovou omáčkou. Večer jsme pak slastně vzdychali nad grilovaným masem a rybou. Ubytování bylo bez snídaně, ale objevili jsme ve vedlejší ulici bezvadnou vývařovnu. Od časného rána se tam servírovala rybí polévka s cibulí - el cebollado. Vydatný kotlík, který po večeru stráveném v baru docela bodnul. A housky, které jsme nesnědli, ochotně dojely pěnkavy, které lezly až na stůl, až do talířů. Z barů jsme si oblíbili Panga bar. Výborná piňa colada, výborná caipiriňa a tequilová smršť. Hlavně na diskotéce, bláznivé tance, Tomáš visí u stropu, Maťo se svíjí na zemi, Richard tančí s několika kráskami najednou, je tudíž ve svém živlu, a vůbec nejvíc to rozjela Jarka, až ji musel Tomáš nahodit na záda a odnést do autobusu, jinak bychom nikdy neodjeli. 

Při příletu a odletu jsme poznali i trochu hlavní město Ekvádoru Quito a okolí. Hned první den nás Tomáš protáhnul centrem Quita, vyslechli jsme si zpěvy Kečuánek před kostelem, obdivovali policii na koních, chvíli sledovali kejklíře s ohněm na náměstí a hlavně nahlíželi do hrnců pouličních kuchařů, Tomáš ochutnával co se dalo. Na zpáteční cestě jsme podnikli velmi zajímavý výlet. Večerním autobusem jsme odjeli do Otavala. Autobusy v Quitu jsou vůbec legrační záležitost. Sice jakési povšechné zastávky existují, ale určitě už ne nějaké jízdní řády nebo číselné označení autobusů nebo trolejbusů. Prostě se zamává, nastoupí a jede. A do Otavala? Na nádraží se vyvolávají odjezdy jak na dražbě. Z malých okének vykukují černé hlavy a volají Otavalo!, Ibarra!, Ambato!, Esmeraldas!............. a kdo zrovna chce jet tím směrem, tak prostě vleze do autobusu a jede. Po cestě Quitem se tento dálkový autobus nejdříve přemění na "zastávkový" místní, podobně se vyvolává jeho směr téměř na každém rohu a když se pak za Quitem rozjede, tak máte pocit, že to je vaše poslední jízda smrti. O nějakém dodržování rychlosti nebo zásad předjíždění nemůže být řeč.

Do Otavala jsme přijeli asi v půl desáté večer. Prošli se ztichlým městečkem, našli hostal Ishka a vedle v baru vypili veškerá mojita. Indiánský trh ráno byl kouzelný. Jarka se tady našla a nakupovala a nakupovala, ale nedpředčila Richarda, který se dokonce rovnou na trhu převlékl do nových kalhot a k tisíce dalším věcem ještě koupil veliký huňatý koberec. Téměř všichni jsme se fotili se ultrastarou malou indiánkou, která ochotně pózovala a usmívala se svýma dvouma zubama. Myslím, že si slušně vydělala. Stejně tak žena, prodávající panamské klobouky. Kupovali jsme jich 11 a stará paní z toho byla tak vedle, že ani nedokázala těch 70 dolarů spočítat a hned na místě zdvihala oči k nebi a děkovala bohu za to štěstí, které jí potkalo v podobě těch divných turistů z Česka. Následný výlet taxíkama do vesničky Agato a okolí byl opravdu úžasný. Indiánské pradleny, ekvádorský venkov, tkalcovna, jezero Lago San Pablo a hlavně závěrečné morče k obědu, všechno to byl silný zážitek.

Ještě se v závěru musím zmínit o dvou věcech. Jednak je to Lojzův kufr. Zůstal v Amsterdamu, takže obvyklá hrůzná představa nás všech, že se kufr při cestě tam ztratí, se začínala ve smutných očích Lojzy plnit. Ale všechno naštěstí dobře dopadlo. Hodinu před odjezdem lodi na daleký sever posádka radostně Lojzovi předávala jeho vymodlený bágl.
Na cestě zpět nás ale společnost KLM velmi zklamala. Ač bylo letadlo poloprázdné, zkasírovala nás nelítostně za nadváhu. Za 28 kg i s uplatněním slevy na potápěčskou výstroj jsem platila 90 dolarů. Odjížděli jsme naprosto finančně vyždímaní ........ ale nesmírně bohatí na prožitky a dojmy. A to je nejdůležitější.

Tak takhle to všechno bylo. Poprvé jsem cestovala s Tomášem. A musím říct, že to je bezvadný pohodář. Absolutně žádný problém, žádný stres, vždy úsměv na tváři a klid v očích. A je to nezmar - kdo se s ním potápěl, určitě zná jeho vždy radostné "jdeme na ponor"!

Alena T. pro Tethys 2004/12








 
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist