Tethys - potápění v pohodě - článek

Tethys - zajímavosti a články


 

 Galapágy - ráj splněných přání



Psát o Galapágách je těžké i snadné zároveň. Je zbytečné si vymýšlet, protože nezapomenutelnými zážitky je naplněna každá minuta strávená na ostrovech. Záplavy myšlenek se derou na jazyk a je najednou tak smutné, nebýt Williamem Blakem, leč pouze amatérským reportérem, nestvořit geniální báseň, jež povznese duši, ale pokusit se alespoň nezapomenout prostě popsat to podstatné a zmínit, že je to vlastně nakonec úplně jinak, magicky jinak, ohromující setkání s dokonalou harmonií země, vzduchu, vody a života, euforické i smutné.

Zvířata tak blízká, bezelstná a strachuprostá, ostrovy mladé, ještě plné ohně, rostliny zvláštní, statečně bojující o život na lávě jen nedávno ztuhlé a modrá obloha naplněná rovníkovým sluncem se odráží v moři dosud nezraněném, kypícím životem. Jak dlouho ještě? Jestli máte rádi přírodu, jestli máte peníze, jeďte se podívat na Galapágy. V následujících řádcích se pokusím popsat jak a vysvětlit proč. Také děkuji všem účastníkům expedice za to, jak byli perfektní a milí a Ireně, za radost v očích a protože je můj roztomilý lachtánek.




Jak na Galapágách


Na Galapágy se dá přijet úplně na blint, v Puerto Ayora je několik hotýlků, kde se dá levně ubytovat, v prostých prkenných vývařovnách se dá baštit výborné a levné kuře s rýží a spoustou zeleniny, v noci Vás hluk neomylně dovede na latin - techno party, kde se určitě najde sympatická hnědá slečna, která Vás přiučí sambu - doporučuji Pamelu :-) - a jsou tu 3 divecentra a několik cestovek.

Divecentra nabízejí jednodenní výlety na bližší lokality, standardně 2 ponory + oběd, počítejte s minimální cenou 120 USD a faktem, že ne každý den musí být volnej flek, ale většinou jo. Lokality - viz moje reportáž z roku 1997 na tomto webu, nic podstatného se nezměnilo. Cestovky nabízejí okružní jízdy lodí po ostrovech, jedno až desetidenní, náplní jsou návštěvy ostrovů, pozorování zvířat a šnorchlování. Cena cca 70 USD na den. Takhle přesně na blint jsem to před pěti lety podnikl i já a byl jsem nadšen a nezruinoval jsem si totálně peněženku. Leč po aktuální zkušenosti z února 2002 mi nezbývá, než doporučit být neskromný a peněženku zruinovat. Nejlepší potápěčské lokality se jmenují podle dvou malých nejsevernějších ostrůvků Darwin a Wolf a proč jsou nejlepší pochopíte, když si tam zapotápíte. Místní divecentra na ně nejezdí, protože jsou příliš daleko.

Darwin a Wolf byly mým vrcholným snem a vůbec podmínkou, abych na Galapágy podruhé jel, jinak jsem v tom neviděl smysl. Rok jsem surfoval na webu, mailoval desítkám operátorů a nakonec jsem si samozřejmě vybral tu nejlevnější loď, která na Darwin a Wolf jezdí a nakonec jsme všichni byly nadšeni a maximálně spokojeni.

Pelikano

Takže naše loď se jmenovala Pelikano a nabízí ji většina operátorů. 7 dvoulůžkových kabin se sprchou a záchodem, postele stylu palanda, ale ta spodní je docela široká. S pitnou vodou se šetří, ale ne zase nějak drasticky. Ale počítejte s tím, že vercajk si opláchnete od soli až po posledním ponoru. Mě osobně to spíš vyhovuje a nemám s tím problém. Zásuvky na 110 i 220 V, bar, klimatizace není, ale když se na noc svlíknete do naha, tak s nočním vánkem přesně akorát a spí se velice příjemně. Posádka se pravděpodobně střídá, ale ta naše byla perfektní. Samí ekvádorci, 2 divemasteři, Ruly a Santiago, poskytli spoustu podrobných odborných informací, také pocit bezpečí ač zároveň zbytečně neprudili, znali perfektně lokality a co je důležité, furt je to baví a je to na nich vidět. Ostatní posádka sympatická a kuchař Pescalito, to je kapitola sama pro sebe. Génius! Bylo to nezapomenutelných 9 nocí / 10 dní, protože ...

 


...potápění

Nebudu popisovat jednotlivé ponory, bylo jich celkem 24, ale popíšu jednotlivé lokality, které se od sebe hodně lišily a každá byla něčím specifická.

WOLF
Stolová hora uprostřed oceánu, ráj fregatek, terejů, racků a lachtanů. Ponory probíhaly na třech lokalitách, Shark Bay South, Shark Bay North a Pinnacle. Obě Shark Bay se od sebe výrazně nelišily. Hloubka ponorů 15-25 m, doba 40-50 minut, teplota vody 28°C, viditelnost hodně kolísala, 15-25 m. Celkem 10 ponorů.


Shark Bay bych charakterizoval jako lokalitu Žraloka galapážského Galapagos shark (Carcharhinus galapagensis), kterého si zde při troše štěstí skutečně užijete. Zároveň je dobré vědět, že tenhle žralok už pár potápěčů nevyprovokovaně usmrtil, a díky tomu mají ponory s tímhle žralokem ty správný grády. Na Galapágách jsou zatím oficielně doloženy 4 útoky žraloků na člověka (dle Shark attack file), bohužel se mi nepodařilo zjistit, zda také na potápěče a o jaké druhy šlo. Na žraloky galapážské byl nakonec nejlepší úplně první ponor. Byl velmi silný proud, který nás neotrkané a nerozpotápěné driftoval přímo do jejich teritoria. Tito žraloci se drží spíše u dna, kde krouží kolem kolem velkých balvanů a nebo podél stěn, v hloubce kolem 20 m. Jaký úžasný pocit! Proud, se kterým nemůžete vůbec nic dělat, Vás vrhá přímo mezi ně. Velké stíny se rychle přibližují a získávají respekt budící klasické tvary. Je to typický velký žralok, jedinci přes 3 m nejsou vzácností. Krouží, zvědavě si Vás prohlíží a když Vás proud žene přímo na něj, uhýbá neochotně a trochu překvapeně. Ostatně, podle jména je tady doma on. Je to zážitek, nebojí se, předvádí se v plné kráse, adrenalin nám teče z automatik proudem. Většinou potkáte malou skupinku, tak 3-5 zvířat. Strach opadá. Jsou tak blízko, je vidět, každý detail jejich těl, záhyby kůže na kořenech ploutví, mohutné pohyby ocasů, nehybné oči, pověstné zoubky.

Hercem č.2 na Wolfu jsou bezesporu kladivouni Scalloped hammerhead (Sphyrna lewini). Jsou více plaší než galapážští a chce to trochu trpělivosti, ale nebojte se, nakonec se k nim na délku natažené ruky taky dostanete. Když se vydáte od stěny do big blue brzy poznáte, že kladivouni, které jste zatím viděli, jsou jen okrajoví jedinci hejn o 20 až 100 kusech. Dostat se přímo pod ně už se Vám zase tak často nepodaří, ale když ano, je to zážitek, vidět kousek nad sebou jejich siluety proti hladině ozářené sluncem. Jsou ještě větší než galapážští, ti největší jsou určitě čtyřmetroví. Kladivoun je krásný. Je velký, v proudu se nádherně pohybuje a potkáte ho téměř určitě na všech lokalitách, kde se budete potápět. Zároveň i když se k Vám dostane velmi blízko, budete mít s tímto žralokem zvláštní pocit bezpečí a nakonec se do něj zamilujete. Ale není to žralok pouze big blue. Občas bude u dna, metr pod Vašima nohama, občas ho uvidíte úplně na mělčině, mezi Vámi a břehem, ale přece jen, jeho parketou je big blue.

Wolf byla nejbohatší lokalita na rejnoky. Viděli jsme 2 velké druhy trnuch Marbled ray a Diamond ray, takto je anglicky pojmenovává průvodce rybami Galapág, latinským názvem si nejsem jist, ale jsou to velké trnuchy tmavé barvy, občas nerušeně spočívali na dně, občas se těsně nad ním ladně vznášeli, vděční herci pro Jarovu videokameru. V malých skupinkách, 2 - 8 zvířat proplouvali Eagle ray (Aetobatus narinari) a Golden ray (Rhinoptera jayakari), jednou jsme dva eagle dokonce pozorovali při páření! To byl zážitek. Kde se zrovna toulal Jaro? No a jednou, na Pinnaclu, se nám přece jen podařilo natrefit na mantu, i když malou a poněkud vyplašenou. Na manty je údajně momentálně nejlepší galapážskou lokalitou North Seymour, kam nás Pelikano nevzal, ale kamarád, který toho neměl dost, si tam ještě zajel a jednu pětimetrovou viděl! Jak je to na Galapágách jednoduché!! Když Vám řeknou, tahle zvířata jsou tam a tam, tak tam skutečně jsou.

Na Wolfu jsme cca dvakrát potkali pod vodou i delfína, ale delfíním rájem je bezesporu Darwin, delfíni za chvíli. A nakonec ryby. Nebudu podrobně vypisovat druhy, nemá to smysl. Jak my říkáme s kamarády, je to jako potápění v rybí polívce. Neskutečné je množství murén u dna, všech velikostí a barev. Myslím, že moc nepřeháním, když řeknu, že na jednom metru čtverečním je jedna. A nad tím je ta polívka, hustá jak od babičky, tvoří ji kranasové, tuňáci, puffers, papouščí ryby, triggers, barracudy, trumpetky, pyskouni, pomci, klipky, bodloci, obrovské ropušnice, atd… Ještě tak potkat plachetníka, občas se to tu podaří.

Cesta na Pinnacle začíná na kolmé stěně, která mizí v big blue, což mám strašně rád, vyvolává to zvláštní pocity a očekávání velkých pelagických zvířat. Často jsme odplavávali od stěny vstříc těmto zvířatům a potkávali jsme pelagické rejnoky, eagle a golden ray a jednou jsme narazili i na mantu. Právě jsem dostal dárek, nově vyšlou publikaci Ikanu "Světoví žraloci & rejnoci" a díky ní jsem si stoprocentně jistý, že to nebyla klasická Manta velká Manta ray (Manta birostris), ale Manta čilská Chilean mobula (Mobula tarapacana), která je výrazně menší, plašší, s nervóznějšími pohyby a jinak zbarvenou spodní stranou těla. Viděli jsme ji pouze pár okamžiků několik metrů nad námi, když na ni znenadání provedl jakýsi nedokončený útok kladivoun, manta udělala úhybný manévr, kladivoun se zařadil zpět do hejna, ale mantu už jsme nespatřili. Poprvé jsem zde také spatřil typické zanoření delfína, kdy to zalomí na hladině do kolmice a během zlomku vteřiny prosviští kolem Vás do hloubek, kam se rekreační potápěč nikdy nedostane. A samozřejmě dál od stěny potkáváte víc a víc kladivounů až tušíte, že už už těsně dál začíná jejich skutečná parketa a kladivouní polívka. Pinnacle je rovněž místem častého setkání se Žralokem velrybím Whale shark (Rhincodon typus), leč to by nesměl být únor, ale spíš červenec až srpen, což jsou měsíce pro tato setkání nejvhodnější. O velrybákovi se sice na briefincích mluvilo, ale nečekali jsme ho kvůli nevhodnému období ani náhodou a tudíž nebyli zklamáni. Vůbec velrybák je něco magického, setkání s ním se nedá naplánovat, snad s vyjímkou Ningaloo reefu v Austrálii a vidět ho, je prostě nejvyšší odměna za trpělivost, léta potápění a pokoru.

Jak pokračujeme dál a dál podél stěny a blížíme se k Pinnaclu, začínáme vidět dno a Ruly už nás neomylně navádí k Pinnaclu. Část potápěčů už ručkuje po Pinnaclu nahoru, je zde velmi silný proud, který téměř strhává masku z obličeje a není jednoduché se na Pinnaclu udržet a kochá se obrovskými hejny kranasů a tuňáků, kteří kolem Pinnaclu krouží, ale někteří z nás ještě zahlédnou, jak Ruly, když vidí, že všichni jsou již v bezpečí Pinnaclu, se najednou vydává zpět do hloubky. Někteří z nás tuší něco zajímavého a vydáváme se za ním. Jsme v hloubce 38 metrů, u dna, přímo na úpatí Pinnaclu a vidíme úzký vchod do jeskyně. A Ruly už vplouvá dovnitř, jdeme za ním. Jeskyně pokračuje a rozšiřuje se. Zevnitř proniká světlo, takže víme, že na druhé straně je jistý východ. Najednou se jeskyně rozšiřuje do úchvatného gotického dómu a my, ohromeni, pomalu doplouváme k východu. Kontroluji Aladina, jsme v hloubce 45 metrů a naskakuje mi první dekompresní zastávka. Vzduchu už také není na rozdávání a tak s Irenou začínáme ručkovat po Pinnaclu nahoru. Dekomprese se zbavujeme pozorováním kranasů, želv a útesových rybek, včetně mimořádně velkých ropušnic. Nahoře udiveně zíráme na Rulyho, který má radost jako dítě, a sděluje nám, že jsme právě objevili nejrásnější podmořskou jeskyni na Galapágách, o které do této chvíle nikdo nevěděl.

DARWIN

Darwin je nejlepší potápěčská lokalita Galapág. Proč? Většinou velmi dobrá viditelnost, někdy až 30 metrů, osamocená skála se známým monumentálním obloukem nad hladinou, opravdová křižovatka pelagických živočichů na jejich putování oceánem. Určitě narazíte pod vodou na Žraloky hedvábné Silky shark (Carcharhinus falciformis), kladivouny, Žraloky bělocípé útesové Whitetip reef shark (Triaenodon obesus), delfíny, lachtany - ti jsou ostatně skoro všude, obrovská hejna ryb, a ... Celkem jsme absolvovali na Darwinu 8 ponorů, teplota vody 28°C, viditelnost kolísala téměř neuvěřitelně mezi 15-30 m, hloubka ponorů 15-37 m.

Začnu lachtany, protože na ty jsem při popisu Wolfu zapomněl. Hojnější a větší je Lachtan kalifornský Californian sea lion. Ta hravá zvířátka, která Vám budou nakukovat do masky, okusovat ploutve a předvádět se, jak jsou na rozdíl od Vás ve vodě šikovná, jsou na 100% samice. Samec se objeví jenom občas, když bude mít pocit, že mu děláte do samic, a nebo jen narušujete jeho revír, a určitě ho poznáte. Je třikrát větší než samice a budí respekt. Nepokoušejte ho, obvykle jen provede zastrašující kolečko blízko Vás a nechá Vás být. Pokud byste ho nerespektovali, může zasáhnout, konflikty se již staly a nebyly příjemné. Menší, srstnatější, vzácnější a ještě roztomilejší a také plašší je Fuhr sea lion, pod vodou jsme ho nikdy nespatřili, na břehu pouze na Wolfu. Ponory s lachtany jsou jedním ze zlatých hřebů, samice kaliforňanů jsou hravé, nebojácné, zvědavé a roztomilé.

Jako je galapážský žralok dominantou Wolfu, tak středobodem Vašeho zájmu na Darwinu se stane určitě silky. Jakmile se vydáte kousek dál od stěny do big blue, velmi brzy je jich několik kolem Vás a začínají kroužit. Nikdy předtím jsem se se silkym nepotkal, ale znal jsem dobře jeho pověst drzého a nebojácného žraloka, který již mnoho potápěčů vyděsil a přinutil k návratu do lodě, ač skutečných napadení potápěčů tímto druhem je jen velmi málo. Hodně se silkym a jeho drzým chováním zabývá i dokument kanálu Discovery "Zlatý žraločí trojúhelník", který běžel i na ČT2 a kde jsou záběry právě z Galapág. A že žraločí dokumenty obvykle přehánějí? Posuďte sami.

Jsme na druhém ponoru na Darwinu a míříme si to do big blue. Plaveme s Irčou vedle sebe a valíme oči na rybí polívku kolem nás. Ta hejna ryb jsou neskutečná, nekonečná, jeden obrovský, živý tvor - moře. Najednou se jedna část hejna rozestupuje a objevuje se menší silky, tak 1,60 m. Ale není tak štíhlý jako bělocípák a zvětšuje ho voda a budí respekt. Žralok si to míří přímo k nám a Irena mě chytá za ruku. Žraloka to naprosto nezajímá, protože už se rozhodl, že propluje mezi námi a zkouší kdo z koho. Je metr od nás a evidentně nehodlá změnit směr, je opravdu sametově hnědý, i oko má hnědé, jeho tělo má nádherný typický žraločí tvar…ale nechtěl by už plavat někam jinam? Nakonec pouštím Irenu, podvědomě snad i zatahuju břicho a žralok proplouvá mezi námi, aniž by změnil rychlost a pokračuje do big blue.

Ponor pomalu končí a většina kamarádů už sedí v zodiacích a čeká se na opozdilce s nejmenší spotřebou vzduchu. Náš dvorní fotograf Maťo Tomčík poctivě dodržuje safe stop a zároveň se rozhlíží, zda by nebyla ještě šance na nějaký dobrý záběr. A vypadá to dobře. Objevuje se silky a míří přímo k němu. Maťo si připravuje foťák a plně se soustředí na záběr. Je v euforii, mačká fotku za fotkou a tak si ani nevšimne, že se mu uvolnila oranžová decobojka z obalu a zvolna se mu rozbaluje od jacketu do vody. Co se stalo za okamžik bylo otázkou mžiku. Doposud líně plavající silky vyráží jako blesk, zakusuje se do decobojky, odtrhává ji od jacketu, zuřivě trhá hlavou a s bojkou mezi zuby krouží kolem Maťa. To vše vidí ostatní potápěči ze zodiaku. Maťo nečeká na nic a vyráží na hladinu, kde očekává podporu potápěčů-mušketýrů, jeden za všechny, všichni za jednoho. To co vidí, je snad stejně strašný zážitek jako rozzuřený silky. Na lodi se všichni svíjejí smíchy a nejsou schopni ničeho. Maťo vidí, že když si nepomůže sám, nepomůže nikdo, mění se v delfína, mocně zabere ploutvemi, vylítne 2 metry nad hladinu a z výšky, živ a zdráv, dopadá do zodiaku.

Na Pelikanu tuto příhodu probíráme a i Ruly, i když se směje, mi připadá trochu překvapen. Dává nám novou radu, pokud se nám bude zdát silky příliš drzý, máme proti němu najednou prudce vyrazit a silky se lekne a vzdálí se. V nejhorším případě ho praštit pěstí do hlavy. Těšíme se, jak budem mlátit silkáče do hlavy, jen Maťo si tím není úplně jistý. A jdeme zase do vody. Objevuje se největší silky, kterého jsme zatím viděli, cca 2,50 m a začíná kroužit. Je velmi blízko a cítím, že Irča z toho začíná být nervózní. Ideální příležitost mu ukázat, kdo je tady pánem, říkám si. Povzbuzen radami zkušeného Rulyho vyrážím prudce proti žralokovi a jsem odhodlán ho i praštit po hlavě. Ale něco je špatně. Jsem půl metru od žraloka, ještě kop a dosáhnu na něj. Žralok vypadá, že o mě vůbec neví. Napřahuju ruku a žralok se pomalu otáčí na mě. Pohyb ruky končí na půli cesty, odvaha je fuč a začínám couvat. Žralok je stále ledově klidný, co dělám já je mu srdečně jedno, nevystrašilo ho vůbec nic. Udělá ještě jedno pomalé kolo kolem nás a mizí v big blue.

Moje rada k potápění se silkáčema. Být na místě, ani necouvat, ani nevyrážet, ale pozorně ho sledovat. Když si to namíří skrz Vás, pomalu a nezbrkle mu uhněte, pokud začne frenetické exhibiční plavání, jděte radši od toho, náhoda je blbec. Přesto silkyho vřele doporučuju, riziko je podle mě přece jen minimální, zároveň Vám tento žralok dopřeje určitě řádnou porci adrenalinu a je to jeden z mála druhů, kterého si můžete opravdu dobře prohlédnout pěkně zblízka.

Na Darwinu na 99% potkáte pod vodou delfína. Kdo nejste zblblí dokumenty, kde si delfíni s potápěči hrají, tak víte, že delfín je velice plachý a k lidem nedůvěřivý. Nebude si s Vámi hrát ani na Darwinu ale na dva metry přiblížit nechá, než máchne ocasem a zmizí. V delfínech se nevyznám, ale snad je to Delfín skákavý a je pěkně velký. Je mnohem větší, než třeba delfíni, které jsem potkával v Egyptě.

Je třetí ponor na Darwinu, kladivouni se pravidelně střídají se silkáčema, když najednou slyšíme Rulyho chřestítko. Ale ten chřestí jako šílenec! A kde vůbec je? Najednou ho vidím jak miří rukou do černomodré tmy pod námi a už to kalí co mu síly stačí kolmo dolů. Vůbec nepřemýšlím o co jde a mydlím to dolů taky. Ostatní reagují podobně, někdo hned, někdo má potřebu se ještě zamyslet, ale já vím, že každé otálení, každá vteřina, může být pro prchavé setkání se zvířetem osudná. Co se vůbec děje? Kopu zuřivě a uši přefukuju každou vteřinu. Intenzita světla znatelně poklesla a najednou to vidím! Už to rozeznávám - velrybí žralok!!!

Už jsem na jeho hloubce, bleskově kontroluju Aladina, 37 metrů, v láhvi je ještě 150 barů, paráda. Dohnal jsem ho, už jsem u ocasu. Ale já chci k hlavě, chci zblízka vidět jeho neskutečné oko a ty vrata do stodoly. Napínám všechny síly a pluji rychleji než on. On se sice téměř nepohybuje, ale pro mě je to dřina. Srdce mi tepe jak po maratonu a funím jak lokomotiva. Vzduch teče automatikou jak dobře postaveným krbovým komínem. Už jsem konečně u hlavy a můžu zvolnit na jeho rychlost, která stejně není pro potápěče úplně pohodová a srdce i dech zvolňují jen málo. Ale je to paráda, strašně si to užívám, intenzivně si uvědomuju co to znamená, že to je splněný sen, a že už to moje potápění nebude nikdy jako dřív. Na tohle jsem čekal, v Thajsku, v Jižní Africe, i Egyptě se dá potkat, ale Galapágy, magické Galapágy. Zároveň si užívám to zvíře. Oko, štítovci, tlama, povrch kůže, jsem metr od jeho oka, ale nevím, jestli mě vůbec vnímá. Pomalu si pluje svojí cestou, bohužel pro nás hlouběji a hlouběji. Opouštím oko a stoupám o kousek výš k temeni hlavy a vidím, že na druhé straně je Pája. Máváme na sebe, předáváme si gesty to co cítíme. Otáčím se kousek dozadu a vidím Zdeňka, jak téměř jede na ocase. Mává s ním proud, který velrybák ocasem vytváří.

Později se přiznal, že měl neskutečnou chuť si na žraloka sáhnout, ale ovládl se, tím by mohl celý zážitek zkrátit, a ostatní by ho utloukli, pokud by přežil to, že by mu Ruly ještě dole ukradl masku a zavřel flašku. Ruly o nás začíná mít strach a chřestí k návratu. Já jsem se vzduchem ještě relativně v pohodě, ale už jsme opravdu hluboko. Přestávám závodit s tím podmořským kamionem a zahajuji výstup. Teď si plně uvědomuji jak funím a nejde to zastavit. Za 5 minut se žralokem jsem vyfuněl 110 barů. Nejde to zastavit a dech se uklidňuje plně až v zodiaku. Kameraman Jaro zjišťuje ve 40 metrech, že jednak celou minutu natáčel s vypnutou kamerou a jednak že má v lahvi slabejch 16 bar. Sviští nahoru. Na lodi začínáme chlastat a s úlevou zjišťujeme, že trochu žraloka se na video přece jen dostalo.

ROCA REDONDA

Skála na otevřeném moři na dohled z nejsevernějšího cípu Isabely, vliv studeného Cromwellova produ. Celkem 3 ponory, hloubka 15-25 m, viditelnost 15 m, teplota vody 24°C - obvykle bývá ještě mnohem nižší.

Na Galapágách je krásné to, že každá lokalita je úplně jiná, než ta předchozí. Neuměli jsme si představit, jaké to bude po Darwinu s velrybákem, ale Roca Redonda, překvapila, zaujala a potěšila. Nebylo big blue, ale ponory u dna, jak jsme my češi zvyklí a spousta zajímavostí. Na jednom místě se projevuje sopečná činnost a z bílého písku kolem velkých balvanů probublávají bublinky. A mám jednu vlastní teorii. Kladivouni se tady bojí potápěčů tak málo proto, protože jsou tady zvyklí na bubliny! Kladivouni se tady skutečně předváděli. V hejnech, blízko, povedlo se mi to, co zatím ne ani na Darwinu a Wolfu, dostal jsem se přímo pod hejno, lehl si na bílý písek a hejno se sunulo 5 metrů nade mnou. Nádhera, bubliny je lechtaly na bílých břichách a jim to nevadilo! Jednou pozoruji menšího 2,5 m dlouhého kladivouna, jak se ke mně blíží. Co chce? Zaparkoval přímo vedle mě. Úplně zastavil a já už jsem jenom čekal, že si položí to svoje kladivo na moje levé rameno. Kdybych se ohnal loktem, tak mu vyrazím oko. Za chvíli zase nastartoval a odjel. Skvělý zážitek! Spousta ryb, které jsme před tím neviděli, ta nejzvláštnější, malý úhoř s oranžovýma skvrnama, anglicky se jmenuje Tiger snake eel. Také chobotnice, cca 2x větší než ty v Chorvatsku a spousta hravých lachtanů. Také poměrně silný proud, takže nemusíte plavat, jenom kormidlujete a krásně driftujete. Spatřili jsme rovněž několik Žraloků galapážských, ale poměrně daleko, na hranici viditelnosti.

COUSINS ROCK

Skála na volném moři na dohled od Bartolome. Pouze jeden ponor, viditelnost maximálně 10 metrů, teplota 23°C, hloubka 20 metrů. Specializovaný ponor za jedním jediným zvířetem a to byl největší druh mořského koníka na světě, dorůsta až přes 20 cm. Kolmá stěna s terasami porostlými měkkým zeleným korálem a někde v těch korálech by ti koníci měli být. Nakonec jsme objevili čtyři a byli opravdu překvapivě velcí a opravdu krásní. Navíc jsme v závěru ponoru narazili na skupinku eagle rejnoků, jako již tradičně kladivouny a partičku velmi hravých lachtanů.



BARTOLOME



Jeden ponor, velmi specializovaný, přímo pod loď na písčité dno, za velmi legrační Red lipped batfish. Našli jsme ji? Samozřejmě. Nemá cenu ji popisovat, koukněte se na fotku.



GORDON ROCKS

Jeden ponor - poslední, bůůůůů. Pro mě dost dojemné, tady jsem se potápěl před pěti lety, tady jsem viděl prvního žraloka v životě, tady jsem poznal krásu Galapág. A Gordon Rocks si nezůstala nic pozadu za nejvyhlášenějšími lokalitami. Bylo zde opět něco nového, ale to jsem od této lokality tak trochu očekával. Bylo tu jednoznačně nejvíc bělocípáků, zřejmě proto, že tu nežije Žralok galapážský, který je občas požírá. Zvolna plavali ve dvojicích podél skal, nebyli vůbec plaší, my si je mohli parádně prohlédnout a Jaro natočit. Samozřejmě se objevili i kladivouni, eagle a spousta želv. Tak to je všechno. Vlastně všechno to rozhodně není. Na Galapágách člověk cítí opravdu něco víc než jinde. Je to opravdu magické místo, které má nejenom spoustu zajímavých obyvatel, ale hlavně duši.




Tomáš Kotouč, expedice Galapagos, 03.- 12.02.2002 + dalších 8 čehunů a 5 bratov
Fotky - Maťo "Silky" Tomčík a Marian Podolan
 








 
   

 
2002-2013 webmaster@napismi.cz
nahoru
TOPlist